Má se Boží dárek zkazit? Radši ať se kůžička napne!“ připíjí rozverně převor břevnovského kláštera Petr Prokop Siostrzonek (51) expremiérovi Miloši Zemanovi (64) v bývalé sádelně staré tvrze na Vysočině. V pískovci nade dveřmi je vytesán rok 1564. A co byste řekli? Bývalý prognostik a řeholník řádu sv. Benedikta se sice přeli o lásce k Bohu, ale naprosto se shodli v lásce k dobrému moku a k Járovi da Cimrmanovi, jejž oba zpaměti citovali („byl jsem takový ateista, až jsem se bál, že mě Pánbůh potrestá“). I jinak mají ti dobří muži leccos společné, kupříkladu trampoty se zuby („zuby - pohroma huby“). Mimochodem, víte, že zuby jsou dle Miloše Zemana jedním z nejhorších evolučních omylů? Pili jsme bílé víno, pak jsme ochutnali „poblión“ (Miloš Zeman), tedy břevnovský klášterní likér, který bratr benediktin přivezl jako dárek. A zajídali to klobásou s poctivým venkovským chlebem. Bukolickou idylu v pravidelných intervalech potvrzovaly kukačkové hodiny pána domu.
* Velikonoce pro většinu Čechů znamenají barvení vajíček, fronty v hypermarketech a v pondělí vymrskání všeho, co má sukni. Pro křesťany je to největší svátek, zmrtvýchvstání Krista. Existuje ale vůbec nějaký důkaz o boží existenci?
P. P. S.: Já vám tady Boha nemohu posadit na stůl ani ho experimentálně dokázat. Ale já věřím. A nespadl jsem z nebe, nejsem první a nejsem sám, navazuju na tradici mnoha tisíc let. A že by se všichni mýlili? K víře je třeba určitá odvaha, ostatně jako ke každé lásce.
* Jak ale může člověk, který stojí oběma nohama na zemi, věřit ve zmrtvýchvstání nebo v panenské početí? Je víra věc citu, ale rozum musí zůstat za dveřmi?
P. P. S.: Kdybych si mohl všechno rozumem odvodit, tak ztrácím pokoru. Rozumově nemohu pochopit mnohé věci ani v běžném životě. A co se týče vzkříšení, pozorujeme ho přece v přírodě rok co rok. Kristus podal krásné podobenství o zrnu, které padlo do země. Kdyby zůstalo na povrchu, shnilo by bez užitku. Tím, že jako by zmizelo někde ve vlhku a temnotě, vydá nový život. A to je vlastně podstata vzkříšení.
* Jinými slovy - máme zmrtvýchvstání brát jako metaforu, jako obraz?
P. P. S.: Jako obraz reality. M. Z.: Já si jako tolerantní ateista myslím, že Bůh s vysokou pravděpodobností neexistuje. Abychom si rozuměli, já nemohu vyloučit možnost mimozemské inteligence, nicméně nic takového nebylo prokázáno. Ale samozřejmě chápu, že každý hledá určitou oporu, zvlášť v okamžiku nějaké hluboké osobní krize. Může ji nalézt v sobě, v přátelích, v Kantově kategorickém imperativu. Hledat ji v Bohu je zástupné řešení. Jakási protéza, když tu záchranu nedokážeme nalézt v sobě. Důvod pro víru z hlediska soudobých vědeckých poznatků neexistuje. A panenské početí je prostě křečovitá snaha vysvětlit to, že Kristus byl Bůh. Protože jakmile připustíte, že se narodil z ženy jako každý člověk, tak už není Bohem.
* I dvě stě let po Darwinově narození se vedou vášnivé spory o to, zda byl svět stvořen, nebo se vyvíjel evolučně. Pane převore, vy opravdu věříte, že svět byl stvořen hned - i se všemi přírodními zákony, jak se popisuje v Genesis?
P. P. S.: Já se dívám na ty texty, hlavně starozákonní, jako na způsob vyprávění. Když vědec řekne „velký třesk“, já si umím dosadit biblické „na počátku stvořil Bůh nebe a Zemi...“. Bible není reportáž o stvoření, je potřeba dívat se na podstatu. Všichni věříme, že to muselo mít počátek. My ho nazýváme Bůh. M. Z.: Otče převore, ale kdybych přijal vaši argumentaci a ztotožnil Big Bang s okamžikem stvoření, tak si prosím uvědomte, že v tomto případě by Bůh nehovořil k lidským bytostem, které vznikly až miliardy let poté - po Big Bangu ještě žádný život nebyl, ale k rozžhaveným nerostům, později k vodě a vzduchu. A teprve po miliardách let by hovořil, dejme tomu, k těm darwinovským opicím. A ještě něco: evoluce měla nekonečně mnoho etap, ale většina z nich skončila ve slepé uličce. Takže kdybych přijal hypotézu boží existence, pak bych poněkud cynicky prohlásil, že Bůh naplnil definici Járy da Cimrmana: průkopník slepých uliček. Ostatně člověkem evoluce nekončí. Já jsem nedávno znovu četl Clarkovu Vesmírnou odyseu. A tam se předpokládá, že v další fázi vývoje člověk přejde z hmotné formy do energetické. Prostě že bude už jinou bytostí, nezávislou na svých kostech, masu, krvi, na své biologické podstatě. Já bych nevyloučil, že jednou se člověk stane Bohem. Ve smyslu větších možností a fyzické nepodstatnosti. P. P. S.: My oba mluvíme o skutečnostech, které nás přesahují. O novém životě, nových formách života. Možná se lišíme jen terminologicky.
* Vesmír je plný tajemství. Které je pro vás to největší?
M. Z.: Asi sama existence vesmíru. Protože i když přijmu teorii velkého třesku, musím položit otázku, co bylo před ním. My dnes koneckonců posíláme do kosmu sondy ne proto, abychom našli nové civilizace, my už se de facto vzdali představy, že je najdeme. My je vysíláme, abychom odhalili tajemství hmoty. P. P. S.: V tajemství toho počátku, který si já mohu nazvat Bůh, se plně shodneme. A jak říká Starý zákon, „počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem“.
* Pro mnoho věřících je důkaz existence boží všude kolem nás, jak říkal filozof Milan Machovec, „Bůh jako mastné oko plave na všech polévkách“. Dokonce prý každý nový vědecký objev potvrzuje Boha. Zeptám se naivně: No ale kde vlastně máme Boha hledat?
P. P. S.: Vy chcete, abych vám vysvětlil tajemství? Samozřejmě že Boha můžeme nalézt všude. Kristus dával vodítko: hledej ho v člověku. M. Z.: Aha. Víte, paní redaktorko, výrok, že E = mc2 je potvrzení boží existence, mi připadá lehce absurdní. Já mám na nočním stolku bibli a každý večer si z ní přečtu několik stránek, stejně jako ze svých oblíbených detektivek. Z čehož vyplývá, že bibli pokládám za literární dílo, ne za zjevení boží. Já nesmírně obdivuji Nový zákon, nikoli ovšem jako slovo boží, Kristus se ostatně nikdy neoznačoval za Syna božího, vždycky o sobě mluvil jako o Synu člověka. Starý zákon je v podstatě nesmírně kruté, v řadě případů přímo genocidní, neboť výzvy ke genocidě jsou tam explicitně obsaženy, spíše historické dílo, které mě odpuzuje. Stejně jako mě odpuzuje korán. Jak Starý zákon, tak korán jsou náboženství nenávisti. Náboženství lásky je obsaženo v Novém zákoně. Já Krista pokládám za geniálního humanistického filozofa, který výrazně předběhl svou dobu. Ale rozhodně ne za Syna božího. P. P. S.: Kristus si říká Syn člověka, ale to je předzvěst toho, že se Bůh stává člověkem. Když mám ale správně pochopit bibli, musím si uvědomit, že se zde to Boží vyjadřuje lidským jazykem, a ještě jazykem jiné kultury. Já když mám vysvětlit dětem třeba otázku stvoření, říkám jim: Představte si orchestr, který je složen z mnoha hráčů, ale poslouchat se to dá, jen když všichni hrají ze stejných not a respektují dirigenta. Ale může se stát, že si někdo řekne, že je to příliš těžké a že dirigent udává divné tempo. Pak může zaznít první falešný tón, který se šíří rychlostí zvuku a už ho nikdo nezastaví. Nejlepší řešení by bylo, kdyby dirigent přišel k hráčům a ukázal jim, proč právě podle těch not a podle toho tempa. To je podstata Starého zákona. Celý Starý zákon je přípravou na to, aby dirigent přišel k hráčům a ukázal jim, jak na to. Jenže když vychováváte dítě, někdy ho jenom plácnete, abyste ho od něčeho uchránil. Proto se nám zdá, že je ve Starém zákoně hodně krutostí.
M. Z.: Otče převore, ale v bibli Hospodin přímo vyzývá Izraelity, aby nemluvňátkům svých protivníků rozbíjeli hlavičky o kámen. A je tohle oprava toho falešného tónu, který máte na mysli?
P. P. S.: To je něco, na co se skutečně těžko odpovídá, otázka utrpení zamotá hlavu věřícímu i nevěřícímu. I mému srdci je bližší Nový zákon. M. Z.: Já jsem, otče převore, byl věřícím někdy mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem. To trochu patří k pubertě, myslím. A v dospělejším věku jsem se dopustil drsného bonmotu, který zněl: Můj Bůh zemřel v Osvětimi. Protože neuvěřitelné utrpení například při holokaustu by v případě dobrotivého a všemocného Boha bylo nemožné. Onen dirigent z vašeho přirovnání by se přece nesnažil vyhladit část hráčů. A nezapomeňte, že okamžik skepse se vyskytuje i u Krista, když volá: „Bože, proč jsi mě opustil?“ Já bych si to, asi na rozdíl od vás, přeložil tak, že Kristus v tomto okamžiku pochopil, že Bůh neexistuje.
P. P. S.: Bůh se stal člověkem se vším, co k člověku patří. I se smrtí, i s utrpením. A proto je nám tak blízký.
* Když jste zmínili utrpení, nezdá se vám, že Bůh nám dělá čím dál větší problémy? Že spory o Boha jsou pod každou větší světovou katastrofou - ať jsou to teroristické útoky nebo třeba válka v bývalé Jugoslávii?
P. P. S.: To je ale zneužití Boha. A někdy ti, kteří se považují za arcivěřící, mají k Bohu vlastně vztah jako pohané, to znamená, že si myslí, že si ho mohou přivlastnit a manipulovat s ním. Když se Hospodin zjevil Mojžíšovi v hořícím keři, Mojžíš se ho ptal: „Bože, jaké je tvoje jméno? Izraelité se mě na to budou ptát.“ Když totiž znám jméno Boha, mohu ho volat, mohu ho tahat, jak já chci. A co říká Jahve? „Já jsem, který jsem.“ Jako by nechtěl, aby byl tahán, jak chce člověk. Tím, co teď řeknu, možná popudím stoupence jiných náboženství. My už jsme tady společně ohodnotili Krista jako vynikajícího člověka. A tím se vlastně liší křesťanství od jiných náboženství. Pro žida je jeho Jahve nedotknutelný, ani jeho jméno nesmí vyslovit. Pro muslima je nedotknutelný Alláh, není možné, aby se dotknul lidství. A proto mohu ve jménu Alláha likvidovat bližního. Čímž neříkám, že to křesťané kdysi nedělali ve jménu svého Boha. M. Z.: To s vámi vřele souhlasím. Ale uvědomte si zároveň, že v Evropě už vlna nemuslimského, neislámského terorismu, téměř neexistuje. Kde je dneska Brigate Rosse v Itálii? Kde je Rote Armee Fraktion v Německu? Koneckonců i IRA v Irsku? Trošku přežívají Baskové, ta podivná ETA. Já vidím základní konflikt civilizací v 21. století mezi euroamerickou kulturou a islámským fanatismem. A já jsem si vysloužil nepřízeň výrokem: Netvrdím, že každý muslim je terorista, tvrdím pouze, že každý terorista je muslim.
* Když člověk věří v evoluci, jaký je jeho morální kodex? Protože jestliže jsme jen náhodný shluk buněk, jestliže v tom není žádný boží záměr, pak nic nemá smysl a neexistuje žádná morálka. Jediným úkolem je přežít, i za cenu zabití bližního.
M. Z.: Já si vzpomínám na poselství z Goethova Fausta, které je možná odpovědí na vaši otázku: „Jen ten je hoden svobody a žití, kdo rve se o ně den co den.“ Já myslím, že každému člověku jsou dány určité schopnosti, někomu menší, někomu větší, ale každý má svoji mez. A štěstí a smysl života, chcete-li morální kodex, spočívá právě v tom, že dojdete až na samu hranu těchto svých schopností, že žijete takříkajíc naplno. A já mohu žít naplno pouze v přítomnosti. Budoucnost je sen, vize, koncepce, program, jakkoli to nazvete, je to něco, co mě motivuje, co mě žene dopředu. Ale vždy žiju přítomností, vychutnávám si tento okamžik. Víte, v čem byla strašlivá chyba komunismu a, obávám se, i křesťanství? Že odsunovalo naše vykoupení a naše štěstí do budoucnosti a dělalo z přítomnosti jakousi prázdnotu. P. P. S.: Souhlasím, že prožívání současného okamžiku není možno zatratit. To dělal například středověk, že zatracoval všechno pozemské a tělesné a všechno krásné odkazoval na budoucnost. Proto jeden moudrý teolog nazval svoje dílo Věčnost začíná dnes. To znamená, že jak žiješ dnes, tak budeš žít stále.
* Jestliže ale žijeme jen pro tento okamžik, stane se naším nepřítelem číslo jedna konzum. Hodně lidí dnes žije pro věci, ne pro lidi.
M. Z.: Podívejte se, já jsem měl možnost pohybovat se jak v prostředí důchodce na Vysočině, tak v prostředí českého premiéra, které je zatíženo takovými symboly, jako je premiérská vila, auto s ochrankou a majáčkem, účast na recepcích, kde se podávají vybraná jídla. A já vám bez jakékoli pózy říkám, že daleko zajímavější je prožívání života a vychutnávání každého okamžiku. Když si koupíte auto, pokud možno co největší, tak tím vlastně nechtěně a nevědomky manifestujete svoji vlastní nedostatečnost. Protože vy nemáte dostatečnou sebeúctu, vy si nevážíte sebe sama a chcete, aby si vás lidé vážili kvůli vašemu velkému autu. Thorstein Veblen dokonce jedovatě tvrdil, že velikost automobilu substituuje velikost penisu. Konzument je člověk, který nemá dostatečně vyvinutou sebeúctu, který nedokáže prožívat svůj život jako sled zážitků, kdy něco vykonal, něčemu prospěl. Vytváří si jakousi substituci spočívající v tom, že se obklopuje věcmi. Diogenes měl jen ten pověstný sud a misku na vodu. Ale když přišel k chlapci a viděl, že ten chlapec pije vodu z dlaní, zastyděl se a misku zahodil. Chraňbůh že bych chtěl, abychom pili vodu z dlaní, ale je určitá hranice a za touto hranicí začíná ztráta sebeúcty. Konzumerista, místo aby prošel katedrálou přírody, kterou je les, jde do katedrály konzumu, kterou je nákupní centrum. Vláčí tam celou rodinu mezi regály a po jeho životě nezůstane, kromě snědeného jogurtu, žádná stopa. Promiňte, že to přeruším: Já bych navrhoval, abychom všichni ochutnali tento likér od otce opata. Jsem docela zvědav, co břevnovský klášter produkuje. (otevírá benediktinku) A protože tady na chalupě hrozně nerad myju nádobí, tak když dovolíte, naleju vám to do téže skleničky.
P. P. S.: Já si myslím, že tam se to stejně smíchá. (směje se) Ale k vaší otázce: Chudoba neznamená nic nemít, ale málo potřebovat. A jestliže se člověk obklopuje věcmi, tak buď lpí na minulosti, hledá něco, co by ukázalo, že už něčím byl, nebo by něčím chtěl být v budoucnu.
* Je zřejmé, že člověk nemůže žít důstojně, jestliže nehledá něco, co přesahuje ten všednodenní kolotoč práce a zábavy. Jak může obyčejný člověk zažít transcendenci? Nemám teď zrovna na mysli drogy.
M. Z.: Jestliže za ním zůstane nějaká stopa, nějaké vykonané dílo, které ho přežije. Vzpomeňte si na úsloví: zplodit syna, postavit dům, zasadit strom. Zasazením každého stromu, položením každé cihly, zplozením každého dítěte sami sebe přesahujeme. Dítě, to je naše poselství do budoucnosti. Mise, kterou do ní vysíláme. Transcendence není nutně náboženský termín.
* Češi jsou podle statistik nejateističtější populací v Evropě. Ale časopisy jsou tu plné horoskopů, výkladů z karet... A hodně lidí, takzvaní něcisté, taky tvrdí, že nevěří v Boha, ale v něco nad námi.
P. P. S.: Víte, já když čtu různé časopisy, tak si kladu otázku, čemu všemu musejí lidé věřit, aby nevěřili? Někteří mají zřejmě pocit, že v kostele se dělá jen nějaký svatý tělocvik, a to posvátné hledají jinde. Horoskopy, vykládání karet, kyvadélka... Jako by se báli skutečné víry v osobního Boha, protože by to muselo ovlivnit jejich život. Ale tyhle okultní záležitosti mě naplňují neklidem, protože mohou být snadno zneužitelné. Tak se dá manipulovat s člověkem, a to i hrůzným způsobem. Vrcholem jsou například projevy satanismu. Fascinace zlem, která se bohužel projevuje i ve filmech, v literatuře. Fascinace násilím, viz případy vraždění studentů ve školách. M. Z.: Já bych to teď, s dovolením, trochu odlehčil. Vy jste, paní redaktorko, zmínila statistiku. A já si vzpomínám, jak jsem někdy kolem roku 2000 přijímal v Kramářově vile kardinála Vlka a zrovna vyšla statistika, podle které je v České republice 27 % věřících. Tak jsem říkal: „Pane kardinále, vy máte strašné štěstí, že je tady sociálnědemokratická vláda, protože má ve svém programu ochranu menšin. A vy jste menšina.“ To ještě kardinál spolknul. Ale já pokračoval: „My vás budeme chránit, stejně jako chráníme čtyřprocentní menšinu homosexuálů.“ Mám obavu, že pan kardinál byl poněkud vyveden zmíry. P. P. S.: Prý je vypočítáno, že asi 4 % těch, kteří se hlásí k církvi, jsou ti aktivně praktikující každou neděli. Takže opravdu jsme jakási čtyřprocentní menšina. Ale vážně: Já vlastně ty statistiky nemám rád, Pán Bůh miluje nepočítaně a my mu to chceme počítat. Kolik v neděli přišlo na mši lidí, kolik se podalo svatých přijímání... Jeden pan profesor říkal: „Když chceme počítat, udělejme ty hostie těžší, abychom mohli vykázat, že jsme podali o tolik a tolik kil těla Páně víc než dřív.“
* Nicméně podle statistik u nás věřících opravdu ubývá. Nepropásla církev příležitost po listopadu, kdy byl o víru zájem?
P. P. S.: Máte pravdu, určitě ano. Jenže nikdo nebyl připraven, že se něco změní - a tak rychle. My neumíme chodit ve svobodných vodách. Taky jsme si za minulého režimu mohli nepřítele jasně pojmenovat, kdežto teď vyvstalo tolik faktorů, se kterými neumíme pracovat...
M. Z.: Vám, otče převore, nesmírně uškodila kauza voršilky, pokud si na to vzpomenete. Mně je srdečně jedno, jestli katedrála svatého Víta bude patřit církvi, nebo státu, ale nebylo mi jedno, že ve chvíli, kdy jste ji dočasně získali, zavedli jste tam stokorunové poplatky. A tak bych mohl pokračovat dál. Cituji slova Písma: „Spíše projde velbloud uchem jehly, než bohatec vstoupí do království nebeského.“ A Kristus říká: „Nebudeš sloužiti mamonu, ale Bohu.“ Federální shromáždění bylo původně velmi nakloněno vrácení církevního majetku, jenže církev začala příliš tlačit na pilu. Z jejích veřejných prohlášení téměř vymizelo křesťanské milosrdenství či láska k bližnímu. Kdykoli jsem mluvil na toto téma s církevními preláty, ozývala se slova: pole, lesy, peníze.
P. P. S.: Bohužel pak vzniklo spojení církev rovná se majetek. Z toho mám bolest v srdci.
* Nemůžu se nezeptat ještě na něco: Pohřbíval jste zastřeleného Václava Kočku mladšího. Je pravda, že jste ho srovnával se svatým Václavem?
P. P. S.: To byla jen metafora, kterou naši novináři svérázně interpretovali v prostředí, které jim není vlastní. Proč u nás nebyli před půl rokem, kdy Kočkovi pohřbívali babičku - a bylo tam stejně věnců a stejně tolik lidí? Já nehodnotím morální život ani Václava Kočky, ani jeho táty, ani té rodiny. Ale vím, že Kočkovi u nás křtí, sezdávají se i pohřbívají, lidsky se scházejí v tomto chrámu. Takže ve chvíli, kdy jim někdo umře, je mou povinností se s ním rozloučit. Novináři to vytrhli z kontextu... M. Z.: … což novináři běžně dělají. (pan expremiér chvíli nadává na novináře ve stylu žumpa, hnůj a póvl, mně vyčte všechno podle něj nepravdivé, co „váš obskurní plátek napsal“) Ale vám, pane převore, zase musím říct, že takovej hnusnej likér jsem už dlouho nepil. Je to příšerně sladký. A jako že vás mám rád, tak tenhle poblión budu nabízet jen méně milovaným hostům, protože to se vůbec nedá pít. Já přinesu druhou lahev vína. Jste pro? Berte to jako přátelskou urážku, s důrazem na adjektivum. (oba se smějí) Fuj!
* Než se pan Zeman vrátí s lahví, řekněte mi: Vy věříte v peklo, kde se hříšníci smaží v kotli? V soudný den?
P. P. S.: V konečné zúčtování? Tak samozřejmě že věřím. Ale to všechno jsou zase obrazy. „Zanechte vší naděje,“ napsal Dante ve své Božské komedii. To je vlastně ten oheň pekelný. Ten sžíravý pocit beznaděje.
* A není děsivé, když je náboženství svázáno s očekáváním konce světa? S proroctvím hrůzy a zoufalství?
P. P. S.: Já to ale neberu jako zoufalství. Poslední kniha Bible mluví o Novém nebi a Nové zemi. Musíte si uvědomit, že to, co žijeme tady, je jen prostředek. Neberu-li to jako prostředek, tak jsem se vlastně zastavil na cestě. Zapomněl jsem, že musím jít k cíli. M. Z.: Lehké bílé? Mohu? (vrací se s novou lahví) Já v soudný den nevěřím. Samozřejmě že může dojít ke katastrofě, na Zemi dopadne třeba asteroid, a kdyby se Slunce stalo supernovou, tak tu bezesporu bude soudný den. Ale v mém pojetí to nemá nic společného s náboženstvím. Neodsoudí nás Bůh, ale vesmírná mechanika. P. P. S.: Já ale nevnímám soudný den jako něco hrůzného... M. Z.: ... no tak jezdci z Apokalypsy jsou dostatečně hrůzní. A Armageddon, jestli si vzpomínáte... P. P. S.: … samozřejmě. Ale ani tohle nesmíme brát jako reportáž o konci světa. Já bych ani neříkal konec světa, spíš proměna, dovršení. M. Z.: Já jen lituji, že už se zřejmě nedožiju té proměny, která se bude blížit nesmrtelnosti. Protože se odhalí způsoby, jak prodloužit lidský život téměř do nekonečna. Ono to ale bude nakonec jedno, kdo čemu věří. Citoval bych papežského legáta, který na otázku vojevůdce, jak poznat po dobytí města kdesi v jižní Francii kacíře od nekacířů, odpověděl: „Zabte je všechny. Bůh si je přebere.“ Což by myslím byla krásná tečka za naší diskusí. A pusťme se do klobásy, kterou mi tu zanechal kosmonaut Remek. Prý je uherská. P. P. S.: Já navrhuju spíš dvojtečku. Všichni jsme přece dítka Boží!
***
Když čtu různé časopisy, tak si kladu otázku, čemu všemu musejí lidé věřit, aby nevěřili? Myslí si, že v kostele se dělá jen nějaký svatý tělocvik... “ Okamžik skepse se vyskytuje i u Krista, když volá: „Bože, proč jsi mě opustil?“ Já bych si to, asi na rozdíl od vás, otče převore, přeložil tak, že Kristus v tomto okamžiku pochopil, že Bůh neexistuje. “ Konzument je člověk, který nemá vyvinutou sebeúctu, nedokáže prožívat svůj život jako sled zážitků “
O autorovi| rozhovor ALENY PLAVCOVÉ alena.plavcova@lidovky.cz
