Velký propagátor Leoše Janáčka dirigent sir Charles Mackerras odešel včera v Londýně ve věku 84 let.
PRAHA Charles Mackerras propagoval českou hudbu přes půl století, stejně dlouho spolupracoval i s českou filharmonií. Zasadil se především o to, že operní dílo Leoše Janáčka je dnes pevnou součástí repertoáru světových scén. Jeho zájem o Janáčka se datuje od roku 1947, kdy v Praze studoval a byl žákem Václava Talicha.
Narodil se v roce 1925 australským rodičům v New Yorku, ale vyrostl v Sydney, kde na konzervatoři vystudoval hru na hoboj. Se sydneyským orchestrem dlouho spolupracoval a v letech 1982 až 1985 byl jeho šéfdirigentem. Řídil ho i při slavnostním otevření opery v Sydney v roce 1973.
Podle australských médií dirigent v Londýně podlehl rakovině. Ale i přes svou chorobu měl stále nabitý program. „Na podzim mám naplánováno hodně koncertů a v říjnu budu mít rozlučkový koncert s Českou filharmonií,“ řekl v březnu po premiéře opery Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka v londýnské Královské opeře v Covent Garden. Nejenom hudební Austrálie jeho smrti lituje, podle výkonného ředitele australského Sydneyského symfonického orchestru Roryho Jeffese země ztratila „živoucí poklad“.
„Je to velká ztráta pro hudební život v Británii,“ uvedl v reakci na Mackerrasovu smrt šéfdirigent Symfonického orchestru BBC Jiří Bělohlávek. „Ještě silněji pociťuji, že česká hudba ztratila velkého přítele a stoupence,“ dodal. Za to, že Janáček zůstává stálicí zejména britské operní scény, tedy můžeme vděčit právě siru Charlesovi, který v roce 1951 poprvé uvedl Káťu Kabanovou a Věc Makropulos v londýnské opeře Sadler‘s Wells. On sám několikrát prohlásil, jak je pyšný na to, že Janáčka představil britskému publiku. Nezapomněl však zdůraznit, že Janáček udělal hodně i pro něj. „Hrál jsem jeho opery po celém světě a jsem považován za jednoho z hlavních janáčkovských dirigentů na světě. Což je velmi příjemné.“ Mackerras v posledních letech pravidelně v Praze dirigoval Českou filharmonii a dostalo se mu těch nejlepších kritik, které obdivovaly jeho energii, dynamiku a mladistvé pojetí. Pokud jde o operu, poprvé u nás dirigoval v roce 1991 Mozartova Dona Giovanniho při znovuotevření Stavovského divadla. V inscenaci Davida Radoka tehdy vytvořil titulní roli pěvec Andrej Besčastnyj a moderní režijní pojetí patřilo k tomu nejlepšímu v začátku 90. let. Mackerras tehdy také s Pražským komorním orchestrem nahrál všechny Mozartovy symfonie a serenády. V roce 2003 Mackerras hudebně nastudoval v Národním divadle Výlety pana Broučka a v rozhovoru pro Lidové noviny hovořil o své celoživotní hudební lásce Janáčkovi. „Hlavním důvodem je dramatičnost jeho oper a intenzita, s jakou vhlíží do nitra lidských bytostí, zejména žen. Mimořádná barvitost jeho hudby je spojena s Janáčkovou spřízněností s přírodou. To diváky přitahuje,“ řekl a dodal, že Janáček vlastně vymyslel minimalismus dlouho před Američany. Mackerras se také nekompromisně vyjádřil k současné operní režii. Uvedl, že dává přednost takovému pojetí, v němž se režisér drží koncepce skladatele a libretisty. „Nechci jmenovat, ale je mnoho slavných režisérů, kteří operu ruinují, parazitují na ní. Jejich mylná představa vychází z přesvědčení, že diváci operu nepochopí, pokud ji nepřesunou do současnosti.“
Mackerras se zabýval výzkumem umělecké interpretace 18. a 19. století. Kromě Janáčka se také věnoval Mozartovi. Úspěšné bylo jeho padesátileté působení na Edinburském mezinárodním festivalu. Rozsáhlá diskografie Sira Charlese zahrnuje například velmi ceněný cyklus nahrávek Janáčkových oper v podání Vídeňské filharmonie. Pro Supraphon nahrál s Českou filharmonií velké množství českých hudebních děl včetně Dvořákových Slovanských tanců, Smetanovy Mé vlasti, Polní mše a Koncertu pro dva sólové nástroje od Martinů, dále pak nahrál Janáčkovu Káťu Kabanovou, Šárku a Glagolskou mši. Pozoruhodné jsou jeho nahrávky Beethovenových a Mahlerových symfonií s Královskou liverpoolskou filharmonií a Brahmsových symfonií se Skotským komorním orchestrem.
