Pokračování na straně 15
Dokončení ze strany 1
Z ženy, která byla ve svém životě přinucena okolnostmi k emigraci, ztratila své blízké v koncentračních táborech, byla vězněna za druhé světové války i po ní a bojovala s těžkou nemocí, do pozdního věku vyzařoval obdivuhodný elán a životní optimismus.
Lenka Reinerová se narodila ve smíšené česko-německé rodině 17. května 1916. Před druhou světovou válkou pracovala jako novinářka v německém exilovém časopise Arbeiter Illustrierte Zeitung, přičemž se věnovala uprchlíkům z hitlerovského Německa. Roku 1939 ale musela kvůli svému původu a politickému přesvědčení uprchnout do Francie, kde se spolu s umělci a spisovateli podílela na provozu českého kulturního centra. Jako mnoho dalších emigrantů byla zatčena. Po půlroční vazbě se jí podařilo dostat z Francie přes Maroko do Mexika, kde pracovala na nově zřízeném vyslanectví české exilové vlády.
Schillerův prsten za zásluhy Po skončení války se spolu se svým manželem, jugoslávským lékařem a spisovatelem Theodorem Balkem, vrátila do Evropy. Nejprve žili v Bělehradě a od roku 1948 v Praze. Ačkoli se od mládí hlásila ke komunistické straně, byla po návratu z exilu na začátku 50. let v souvislosti s politickými čistkami a Slánského procesem zatčena a 15 měsíců vězněna. V roce 1964 byla rehabilitována, ale po roce 1968 a vyloučení z komunistické strany nesměla své práce publikovat a živila se pod cizím jménem jako překladatelka. Zatímco českým čtenářům zůstala téměř neznámá, ve východním Německu vycházely její prózy od 80. let. Zásluhu na tom mělo berlínské nakladatelství Aufbau.
V roce 1999 obdržela jako první nositelka literární ocenění Schillerův prsten za zásluhy o německý jazyk a literaturu a o čtyři roky později zlatou medaili GoetheInstitutu Inter Nationes. V roce 2001 jí tehdejší prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy.
