Omlouvám se, že dnešní Slovo týdne bude ještě užvaněnější a ironičtější než obvykle. Stížnosti směrujte na jaro, které někdy dává křídla až nepatřičná. Za dnešní téma může pro změnu ten zatrachtilý Febiofest. Nejenže musíme každý rok korigovat jeho bulletin, ale člověk se pomalu ani nedostane z práce pro davy dychtivých „inistů“, kteří do sousedního multikomplexu proudí na svou přehlídku, kde chybět je zhola nemožné. Jelikož část korektorstva LN tvoří filmumilovní studenti, ubližuje mi Febiofest také dočasným úbytkem externistů. A tenhle čertemdlužený festival přinesl ve zmíněném bulletinu pekelné jméno týdne. Ne, nejde o nějakého exota z Celebesu. Jde o ženu, sice cizinku, leč blízkou, která dlouhá léta žila i v naší zemi, když ještě její země byla zemí naší a naše země její zemí. Mimochodem česky umí líp než mnohý rodilý Čech (jako korektor vím, o čem mluvím). Slovenka s maďarským jménem – Magda Vašáryová!
V Lidových novinách jsem o ni už jednou zakopl. „Ty editoři se ty ména nenaučej!“ zaklel jsem tehdy a zkrátil v grafice příjmení Vášáryová na Vašáryová. „To by jako Maďar moh vědět!“ kroutil jsem hlavou nad neznalostí kolegy s uherskými předky. Má „opravená“ verze vyšla v novinách. Druhý den přede mě onen editor mlčky položil noviny s červeně zakroužkovaným prvním „a“ v hereččině příjmení a ještě červenější odstín vykazoval jeho obličej. Co se mu nezdá? Snad vím, jak se píše Vašáryová! Já viděl Postřižiny! A tam jsem se k ní dostal pořádně blízko! (Od té doby se dá v podstatě hovořit o důvěrné známosti.) Později mě Magda dokonce učila společenskému chování. Mindráků mi její brožurka o etiketě stačila vyrobit na několik let (dodnes se například rosím při vzpomínce, jak mě nutila každého půl roku obměňovat svůj botník – tento časový interval mám vymezen pro čištění, nikoli pro kupování bot!).
Vásár znamená trh, obchod, jarmark S její sestrou Emílií se znám ještě déle. Půl dětství na mě shlížela z plakátu na stěně dřevěné boudičky, jejíž účel zde nebudu (jsa vzdělán v etiketě) blíže specifikovat. Intelektuál ve mně se zas může chlubit přežitím zábradelské inscenace Ritter, Dene, Voss, kde Emília tak souperlila s Ornestem a Hadrbolcovou! Když mě nedostatek životního kyslíku přinutil vyplout z intelektuálských hloubek na povrch, obdivil jsem pro změnu Emíliin pohled raněné srny ve filmu Pelíšky. Každopádně ať už Magda, nebo Emília, vždycky Vašáryová!
Vyvést z tohoto omylu mě měla nedobrovolná přednáška o maďarštině v režii mého editora, z níž vyjímám: jméno je odvozeno od maďarského vásár, což znamená ,trh, jarmark, obchod‘, a obě hlásky „a“ jsou proto dlouhé.
Nu dobrá, dobrá. Nemůžu přece umět všechny světové jazyky, jsem jen prostý češtinář! A navíc, tolik se toho změnilo... Kirgizstán z časů mých základkových jedniček ze zeměpisu se změnil v Kyrgyzstán, aniž by mě o tom zpravil. Ze srozumitelného Celebesu se stala medúza Sulawesi. A příjmení slovenských hereckých sester se dřív určitě psalo krátce! Slibuji však, že už budu psát jen a pouze Vášáryová, s čárkami nad všemi „a“. A z příští výplaty si za trest koupím nové boty a vyrazím v nich na Febiofest. Letošní už sice nestihnu, ale za ten rok se snad nerozpadnou.
Rubrika vychází každý pátek
O autorovi| Ondřej Tuček, vedoucí jazykový redaktor LN, ondrej.tucek@lidovky.cz
