Hrnce, sběračky, karmy, kusy sporáků...
Věra Janoušková se brzy seznámila se svým budoucím mužem, sochařem Vladimírem Janouškem. Jejich cesty se pak spojily ve skupině UB 12, ve které se soustředily budoucí výrazné osobnosti. Ať už to byl Stanislav Kolíbal, Jiří John, Adriena Šimotová, Václav Boštík a další. Každý byl jiný, ale spojovala je touha po svobodném projevu a tolerance jednoho ke druhému. Jejich první společná výstava v Československém spisovateli (dříve Topičově salonu) vyvolala odpor v médiích a hlavně u jedné redaktorky Československého rozhlasu, která výstavu odsoudila především z ideového hlediska. Následkem toho začaly do výstavní síně proudit davy.
Janoušková patřila k umělcům, kteří zkoušeli nové cesty. Ke své tvorbě využívala různé nalezené předměty, které ovšem dál zpracovávala. Byly to například kovové prvky nebo staré smaltované nádobí – hrnce, sběračky, součásti plynových sporáků nebo karmy, bandy od motorky atd. V přístěnku u garáže a v části zahrady měla shromážděný materiál, který vždy přes léto zpracovávala. Tyto předměty párala autogenem, a jak říkala – svařováním vlastně „sešívala“, jak se to naučila v ručních pracích. Většinou pracovala zcela bez ochranných prostředků. Klidně naboso a bez brýlí, naštěstí se jí nikdy nic nestalo. Vytvářela půvabné a vtipné figury, které těžily z jejích postřehů a nevyčerpatelné představivosti. Jejím druhým oblíbeným materiálem byl osinkocement, z nějž vznikaly bílé sochy. Ten také užívala od počátků, takže se vlastně v její tvorbě rozvíjely vedle sebe dvě základní linie. Stejně důležitá byla pro její vývoj koláž. V ní často užívala vrstvy plakátů, které strhávala z reklamních ploch. Často si přitom vysloužila napomenutí přísných spoluobčanů. Během normalizace takřka nevystavovala, stejně jako její muž Vladimír Janoušek. Tomu dokonce několikrát výstavu na poslední chvíli zakázali. Přitom nás například spolu s Jiřím Kolářem reprezentoval na světové výstavě v Ósace. Jeho plastika vojsko napadající skleněnou řeku života René Roubíčka počínající normalizace klasifikovala jako sovětské okupanty. Nejenom z těchto důvodů Janoušek celá sedmdesátá a osmdesátá léta nedostal takřka žádnou šanci. A protože měl nemocné srdce, tak toto šikanování nakonec nepřežil.
Sochařka se dožila velkých výstav až po politické změně v roce 1989. Měla velkou retrospektivu v Městské knihovně, která tehdy ještě spadala pod správu Národní galerie. Potom jí uskutečnilo velkou výstavu Artcentrum Egona Schieleho v Českém Krumlově. Brněnská Galerie Aspekt jí zase zorganizovala výstavu v Mánesu, a dokonce k ní vydala monografii. Jinou publikaci o ní napsal Jaromír Zemina, jeden ze dvou teoretiků skupiny UB 12, který její dílo od počátků sledoval.
Věra Janoušková byla vždy velkorysá a toho často zneužívali různí sběratelé, kteří z ní řadu děl vylákali. Pak však byla založena Nadace Věry a Vladimíra Janouškových, která si dala za úkol shromažďovat a dokumentovat umělecká díla obou manželů, starat se o jejich odkaz a připravovat jejich výstavy. Po dohodě se sochařkou byla všechna díla v jejím ateliéru zaznamenána a nadace dokázala ještě další díla nakoupit či jinak získat zpět. Také mapuje jejich realizace ve veřejném prostoru, které jsou mnohdy díky nevědomosti majitelů různých budov ohroženy.
Nadace vznikla s myšlenkou, že v nádherném ateliéru, který navrhoval ve volně neofunkcionalistickém stylu Vladimír Janoušek, se po smrti sochařky otevře muzeum. Mohlo by se stát chloubou Prahy, budova stojí v krásném prostředí poblíž centra a přitom v přírodě na kraji lesa. Mohl by se propojit vnitřní i vnější prostor, takže by vznikla instituce v mnohém podobná newyorskému Noguchiho muzeu. Doufejme, že se tedy tento záměr podaří naplnit. Manželé Janouškovi, oba vynikající čeští umělci, kterým komunistický režim znepříjemňoval život, kde mohl, by si to zasloužili.
O autorovi| JIŘÍ MACHALICKÝ, Autor je historik umění
