Vladimír Morávek má omračující fantazii, o tom žádná, občas mu ale dost komplikuje život (tedy ten divadelní). Kdyby se řídil pravidlem Jana Grossmana, že není důležité nápad dostat, ale umět se ho vzdát ve prospěch celku, měl by vystaráno. Protože jeho snaha vylíčit peripetie spojené s úmyslem dostat pod čepec postarší nevěstu se ubírá dobrým směrem a nechybí jí ani originalita. Jenže, jak již bylo napsáno, všeho moc škodí. Morávek chtěl co nejvíc podtrhnout výsměšné, hořké, až smutné tóny tohoto pofidérního činění a co nejvíc upřít pozornost na strůjkyni všeho zla, dohazovačku Teklu.
A tak z ní udělal báby tři, jednu horší než druhou, a přitom by stačilo, kdyby všechno nechal na Martinu Stropnickém, který ztvárnil jednu z nich v odpudivé stylizaci. S děsivými černými rulíky na hlavě a rtěnkou nanesenou lopatou působil ďábelsky. Jeho oděv připomínal kostým Madonny s vytrčenými košíčky podprsenky, a když odhodil sukni a ukázal stehna s černými punčochami a přimazlil se k Podkolatovovi, slabší povahy se hroutily. Režie ale trvala na dalších dvou v podání Lucie Polišenské a Lucie Juřičkové. A byla velice nedůsledná – první se proměnila v pikantní secesní služebnou Duňašu, čím prakticky zmizela ze scény, druhá sice zůstala, ale zase Morávek všechno zamotal odmítnutými nápadníky, kteří se po svém zavržení začali zjevovat v podobě Tekliných klonů – s podobnými parukami a v černém „gestapáckém“ kabátě. Upřímně: jak si s tím poradí diváci, kteří většinou divadelní hry nečtou, těžko říct.
Družičky od římských legií Vladimír Morávek pořídil i úpravu textu, kromě toho, že leccos připsal, hlavně prostříhal text tak, aby se vedle sebe rozvíjely situace, v nichž se potenciální nevěsta Agáta a hlavní nápadník Podkolatov rozmýšlejí, zda do toho „praští“. K tomu scénograf Chocholoušek vymyslel něco na způsob rozevíracího domečku pro panenky, který se vyklopí a nabídne dva interiéry – vlevo se trápí Agáta (Veronika Žilková), vpravo heká Podkolatov (Viktor Preiss), kolem obíhá sluha Štěpán (Jan Holík), později se přidruží přítel Kočkarev, který chce Podkolatova dostat do chomoutu. Ale to nestačilo, co chvíli přejde jevištěm průvod holčiček oblečených jako družičky, kráčí s nimi i pop a nese katolický kříž, pak zase jedna holčička drží kohortu římské legie s obligátním SPQR a to už si rovnou divák musí myslet, že tahle tyč se režisérovi zalíbila v rekvizitárně. Jenže to nejsou družičky, ale jak se píše v programu, sraz nenarozených dětí čili dovedeno ad absurdum „potratů“. Ono to samozřejmě má oporu v textu – Agáta si totiž představuje, kolik bude mít dětí a že by raději holčičky, protože kluci zlobí. Mohlo toho vážně být méně, ještě se u toho vydatně pěje, různé chorály a písně ve velkooperní stylizaci. V druhé půlce je zpěv za každým dialogem, což ruší rytmus inscenace a hrozivě ji natahuje. A je tu ještě řada gagů a výtvarného ozvláštňování různé úrovně – pobíhání Kupida, němohra „nahaté“ dvojice, sádrový klokan, dýně, lebka na manželské posteli.
Druhá půlka začíná famózně rozevřením prostoru – už se nikdo netlačí ve stísněném kurníku, ale všichni sedí v rozlehlé místnosti, která je na horizontu uzavřena bílou stěnou se slepými rámy, kozlí hlavou, horolezeckými úchytkami a torzy, která z ní vyrůstají. Podkolatův úprk odtud je nejhezčí vtip z celé inscenace a nesluší se ho prozrazovat.
Nakonec se stejně ukáže, že všechno bylo jen divokým snem ubohého ženicha. Pokud jde o herectví, tady musí spílání režisérovi, že si neuhlídal svou fantazii, skončit, protože většina herců se předvedla v nejlepším světle. Nejspíš je překážky, které jim Morávek nastavěl do cesty, stimulovaly. Viktor Preiss hraje Podkolatova úchvatně. Kolik jen jemných gest v jeho výkonu nalezneme. Jeho nerozhodnost má tolik zábavných podob: zoufale se tělem tiskne k rámu postele, v očekávání manželských slastí se zase tváří neodolatelně přitrouble, střídá vyjevenost s odevzdaností, a když je dohnán, aby se vyslovil, v jeho tváři lze číst jak v otevřené knize.
Kočkarev Václava Vydry je strašlivě vehementní a nedá pokoj a nevěsta Agáta Veroniky Žilkové je zase permanentně ve stavu vyjevení či se blíží mdlobám, její teta Arina (Hana Maciuchová) je snad jediný rozumný tvor na této planetě. Další ženiši tvoří rovněž skvělou menažérii: ulízaný Žvanikin (Jan Šťastný), velkohubý ministerský úředník Nenažraný (Martin Zahálka) či kňučivý Onučkin (Daniel Bambas).
A tak je Morávkova Ženitba něco jako vítězství ducha nad hmotou, herci si „svoje“ nakonec uhráli. Škoda že režisér nemá dramaturga, který by ho občas v rozletu usměrnil.
N. V. Gogol: Ženitba
Překlad: Leoš Suchařípa Úprava: René von Ludowitz Režie: Vladimír Morávek DnV Praha, premiéra 5. 3.
