Ženská do baru nepatří, má kavárny!

Dobré srdce je minimalistickým snímkem s takovým mixem melancholie a absurdity, jaký umí namíchat jen jeho režisér Dagur Kári – a Jarmusch nebo Kaurismäki. Po třech filmech je rukopis Dagura Káriho jasně rozpoznatelný: své příběhy o outsiderech režisér pentlí zvláštním, často morbidním smyslem pro humor, vypráví je eliptickým stylem a na jednotlivých scénách mu záleží víc než na dramaturgickém oblouku. Je to styl dosti „evropský“, což u režiséra islandského původu narozeného v Paříži a žijícího v Dánsku nepřekvapí. Tím spíš ale udiví, že se Kári svůj třetí snímek Dobré srdce (po islandském Albínu jménem Noi a Outsiderovi z Kodaně) rozhodl natočit ve Spojených státech.

Káriho snímky vzbuzují výbuchy smíchu – ale jsou to komedie? Dobré srdce začíná infarktem a pokusem o sebevraždu... Tyhle dvě události svedou dohromady mladého introvertního bezdomovce Lucase a stárnoucího cholerika Jacquese. Coby agresivní misantrop si Jacques vybral vskutku nečekané povolání: provozuje v New Yorku bar. Protože ale cítí, že se jeho dny krátí, rozhodne se z nesmělého mladíka, který se pro barmanství na první pohled hodí stejně málo jako on, vychovat svého nástupce.

Režisér a scenárista v jednom se netají tím, že své filmy slepuje dohromady z nesouvisejících výjevů, které ho napadají v průběhu celých roků. U Dobrého srdce přiznává i inspiraci sitcomy. Snímek skutečně působí jako nekonečný seriál, v němž Jacques zasvěcuje Lucase do nejjemnějších tajemství své profese, hrdinové se navzájem hašteří a přizvukuje jim chór obskurní sbírky štamgastů. Film ale nějak skončit musí – a tak podivnou harmonii výlučně mužského světa naruší příchod ženy...

Konce Káriho filmů jsou tradičně problematické: dávají smysl, protože pro postavy představují určité vysvobození, ale dochází k nim způsobem deus ex machina. I ten, komu určitá násilnost této metody vadí, si nicméně může vychutnat střední část.

Většina kouzla filmu spočívá v herecké interakci dvojice hlavních charakterů, v níž Jacques (záměrně?) s převahou dominuje. Barman v podání Briana Coxe je neodolatelně odpudivý: kleje jak dlaždič, každou chvíli zbrunátní vzteky a od každého čeká jen to nejhorší. Paulu Danovi (kazatel z Až na krev) vedle něj stačí tvářit se jako bludička – ale dělá to přesvědčivě.

Třetím hrdinou snímku je omšelý, zakouřený bar se zaprášenými okny. Přestože vznikl komplet v ateliéru, vypadá do poslední oděrky na táflování autenticky. Kári k tomu přidává zrnitý obraz, který jako by vypadl z newyorských filmů ze 70. let, a šťavnaté kousky barmanské latiny, jež Jacquesovi průběžně vkládá do úst. Ten cedí jednu vtipnou repliku za druhou, aniž by se uchyloval k trapně chtěnému „hláškování“.

Právě Coxův výkon je nejlepším důkazem Káriho autorského talentu. Bez hercových psích očí by tyhle repliky nefungovaly – ale bez nich by Cox neměl co na práci. Dobré srdce je filmem, ve kterém hraje největší roli to, jak se kdo na koho kdy podívá, jak se nad barovým pultem vznáší chuchvalce dýmu a jak je to všechno přesně odpozorované, a přitom lehce švihlé. Všeho přesně akorát – a pak to jen o ždibíček nadsadit...

V USA Dobré srdce, rozkročené mezi evropským autorským vypravěčstvím a zaprášeným newyorským vizuálem, propadlo. Starý kontinent by mu měl rozumět lépe.

Dobré srdce

(Dánsko/Island/USA 2009) Režie: Dagur Kári Hrají: Brian Cox, Paul Dano, Isild Le Besco a další

Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.