Mrzí mě, že ve všeobecném předvolebním a volebním mumraji takřka zapadly dvě věci, kterými dovedou náš život obohatit pouze ženy.
Tou první byla zprávička, kterou jsem si přečetl v novinách těsně před volbami. Nějaké ženské aktivistky prý žádají, aby se v rámci pohlavní rovnoprávnosti přechylovala i podstatná jména, která doposud existovala jen v mužském rodě. Například by se podle nich mělo místo slova „host“ používat i slovo „hostka“. Zatímco lingvisty (i lingvistky) tento návrh většinou pobouřil, já bych tak striktní nebyl. Pravda, mohou nastat komplikace, vleze-li hostka na strážnici, a nebude zcela jasné, je-li míněna příslušnice, či budova městské policie. Dotáhl bych to ale dál: proč nepřechýlit i akademické tituly? Kdyby býval rozdával slovutný Milan Kindl na plzeňských Právech tituly JUDra., nemusel se nikdy dostat do trablů, protože specifikace pro toto označení neexistuje. Když by si někteří mohli plést JUDru, MUDru a FLUNDru. Převrátil bych toto pravidlo i do mužského rodu: proč mají být jenom „coury“, když vzor „kocour“ přímo vybízí k tomu škrtnout první dvě písmena.
Bohužel, jak jsem chtěl pochválit ženské aktivistky za myšlení v takřka mužském hravém duchu, hned mi to zkazily dalším požadavkem: že dál trvají na tom, odejmout jménům žen příponu -ová. Prý je to genderově diskriminační.
Vím proč: jedna americká profesorka mi kdysi s vážnou tváří vysvětlovala, že zmíněná přípona značí přivlastnění. Něco jako Novákova manželka. Až když jsem jí vysvětlil, že dlouhé á je něco jiného než krátké, okouzleně ocenila, jak už jsme dávno předběhli svět právě v onom jazykovém odlišení muže a ženy. Takže nám hrozí, že hostka Novák vleze na strážnici, a nebudeme už vědět vůbec nic…
Druhá nezaměnitelně ženská věc se odehrála rovnou před televizními kamerami při dnes už legendárním projevu Jiřího Paroubka „odstupuji“. Tím víc je s podivem, že si jí nikdo nevšiml. Byla totiž velmi roztomilá: Jiří Paroubek se spolu s celým orlojem sociálně demokratických funkcionářů staví před mikrofon, všichni se tváří nanejvýš pohřebně. Jak kdyby se chystali oznámit vypuknutí třetí světové války. Jen Paroubkovu manželku Petru, která mezi šedými obleky a politiky doslova září ve vínově blyštivé halence, zaujme kdosi za televizní kamerou. Pravděpodobně jí dává najevo, jak jí to sluší, protože Petra, pohřeb nepohřeb, se rozzáří a zjevně koketuje. Vzápětí jí ale někdo jiný zpoza kamery nemilosrdně upozorní na závažnost chvíle a ona bleskem zesmutní, s pohledem upřeným pietně k zemi.
Musím přiznat, že nic mi volby tak nezlidštilo a neučinilo roztomilými, jako právě tato drobná epizoda. Připomněla mi, že ať my muži vnímáme naše machistické boje sebedůležitěji, to nejdůležitější na světě ve skutečnosti je, zda to ženě sluší.
