V závěrečné části letošního Mezinárodního festivalu Divadlo se představily dvě zahraniční scény s osobitým pojetím světové klasiky. Slovinské národní divadlo Drama Lublaň tak uzavřelo triptych jihoslovanských scén, na jejichž tvorbu se letošní Plzeň soustředila. Na rozdíl od Srbů a Chorvatů Slovinci tedy nepřivezli ukázku své původní dramatiky, ale alžbětinské drama Christophera Marlowa Edvard II.
V titulu u nás nepříliš hraném režisér Diego de Brea nechtěl těžit jen z atraktivního tématu homosexuálního vztahu, ale pokusil se zvýraznit mechanismus mocenského boje, který se donekonečna opakuje a pohlcuje své strůjce i oběti. Vyvážit obě linie se mu však nepodařilo, převažuje ta citová. Svět intrik, záští a zrad totiž oslabilo pojetí hlavního protihráče krále Edvarda Mortimera, který je zde jakýmsi deviantním neurotikem. Pointa postavy byla navíc obětována v zásadním závěrečném škrtu jen proto, aby režisér mohl vytvořit patetický obraz ukřižování Edvarda, nad jehož zmučeným mrtvým tělem stane jeho syn a následník.
Vztah plný zvratů a emocí I když Janez Škof v titulní roli do jisté míry ovládá vyprázdněný prostor svým expresivním projevem, schematizující obecná stylizace spiklenců mu nedává příliš možností k nepředvídatelným reakcím. Inscenace přitom není ani v tomto směru jednotná, královna Isabella v podání Silvy Čušinové je spíše tradiční psychologickou studií mstící se ambiciózní ženy. Nejvýrazněji pak pochopitelně vychází vztah Edvarda s jeho milencem Gavestonem plný zvratů a vypjatých emocí. Nestačí však na to, aby interpretoval hru v jiných než osobních relacích. Důvěra v herce by byla na místě, kdyby režisér vsadil na osobnosti, které ve scénickém mechanismu působí méně mechanicky. Nebo kdyby použil divadelnější prostředky, k nimž sáhl jen občas (například scéna Edvardova mučení a ponižování). Způsob, který de Brea zvolil ve snaze sdělit co nejnázorněji, jak současně byl text přečten, se tak obrátil v pravý opak.
Zcela jinak přistoupili ke hře, která je přímo vzorem čítankového ruského realismu, Ostrovského Bouři, hosté z Maďarska. Csokonaiovo divadlo z Debrecína nazvalo svůj projekt Ostrovskij. Bouře. Posmrtně. Už titulem se tak hlásí k tomu, že jejich inscenace je vytvořena na motivy díla ruského klasika. Přesto se duchu předlohy nezpronevěřili, i když režisér Viktor Ryžakov zvolil zcela netradiční a osobité postupy. Především důsledně rozbil realistický půdorys hry. Nepředstírá, že divák sleduje drama marné individuální vzpoury proti společnosti, ale neustále text otevírá, zmnožuje, dává jiný obsah jednotlivým významům, až opulentně vrší vizuální, pohybové a hudební prvky. Herci přicházejí na scénu v civilu, teprve postupně oblékají náznaky dobových kostýmů, představují se jmény i charakteristikou postavy, pokoušejí se definovat pojem bouře, dojde skutečně i na opusy. Podstatné však je, že tady přesně fungují vztahy postav i jejich reakce na jednotlivé situace. Často jsou překvapivě domýšleny nebo se objevují v nových souvislostech.
Například Kabanova terorizuje syna Tichona přehnanou mateřskou láskou, která je zde předvedena v ponižujícím obrazu koupání dospělého muže jako nesvéprávného batolete. Vnadná Kabanova si nic neodříká, moc peněz má erotickou podobu, finance probírá při smyslném tanci s Dikým. Kateřina je zde opravdu děvčátko s medvídkem vržené do tvrdé reality, kterou nemůže unést. Potlačen je sociální aspekt textu, i když se zde objeví v několika stylizovaných výstupech.
Marnotratné hýření nápady Prázdná scéna s minimem nábytku a rekvizit, z nichž trvale se používají jen židle a kufry, je oddělena od publika pruhem vody. Ta zřejmě hraje v inscenaci svou podstatnou roli, ale přesto, že vzhledem k prostoru Komorního divadla, ji většina diváků mohla chápat jen účelově, neznamenalo to žádné podstatné ochuzení až marnotratně nápady hýřícího jevištního celku. Svou zásluhu na tom ovšem má i zcela vyrovnaný, disciplinovaný a talentovaný debrecínský herecký soubor.
Mezinárodní festival Divadlo přináší každoročně užitečnou konfrontaci se zahraničním divadelním děním. Letos ukázala, že české divadlo - ať už vybrané inscenace poznamenal delší čas od premiéry, nebo přenos do jiného prostoru - se v evropské konkurenci nejen neztratí, ale svou šíří a originalitou se může počítat k její špičce.
