Sedmý duben loňského roku byl pro sedmadvacetiletého Tomáše Hurtu opravdu špatným dnem: poprvé k němu promluvil neznámý hlas. „Od teď mě budeš poslouchat a uděláš, co řeknu,“ uslyšel kohosi promluvit. „Už nikdy jsem se ho nezbavil, je vmé hlavě pořád,“ krčí rameny Tomáš. „Na ten den nikdy nezapomenu, obrátil můj život naruby,“ pokračuje mladík s plavou bradkou a modrýma, trochu zasněnýma očima. „Přišlo to všechno najednou, jako smršť: v mozku mi začal mluvit hlas a měl jsem halucinace – zrakové, pocitové i fyzické. Kdosi mi neustále něco povídá, poroučí, vyčítá. Když ho odmítnu, způsobí mi bolest. Například hlavy nebo zubů. Je to sadista.“
Pana Hurty se ujala brněnská ambulantní psychiatrička Marta Holanová a diagnostikovala schizofrenii. Přesto ale mladý muž může mluvit o štěstí. Tato zkušená lékařka se snaží začlenit nemocné do společnosti tím, že je vede k téměř normálnímu životu doma se svými blízkými, bez dlouhodobé hospitalizace. Domácí léčba ale není jednoduchá, klade nároky na lékaře, rodinu a hlavně samotného pacienta. Například pacient typu pana Hurty – schizofrenik s těžkým průběhem onemocnění – nemá v českých poměrech mnoho šancí žít si po svém. Bývá obvyklé, že takový pacient se musí do nemocnice vracet kvůli zhoršení stavu každý půlrok. Opakované hospitalizace vyvolávají další komplikace, například Tomáš by ztratil práci, tudíž by nezaplatil byt a neměl by kam se vracet. Jeho život by se zastavil.
Může se to stát i vám Ještě před dvěma lety by se Tomáš Hurta mohl chlubit úplně obyčejným životopisem: vystudoval střední hotelovou školu, oženil se, zplodil nyní sedmiletého syna, rozvedl se. Začal podnikat, chová se svým „parťákem“ akvarijní rybičky na vývoz.
Postupem času si ale jeho přítel všiml nápadné změny v Tomášově chování a dovedl ho k lékařce. Od té doby se u ní ambulantně léčí, ale normálně pracuje. „Mám nárok na invalidní důchod, ale v práci jsem rád,“ říká Tomáš.
S hlasy v hlavě se naučil žít. Mladý muž si nyní dokáže uvědomit, že to, co slyší, možná neexistuje. Cizího hlasu by se zbavil moc rád. Stále mu totiž vstupuje do života, snaží se nějak si jej podmanit, poplést ho. „Dává mi třeba návod, jak mám nakupovat. Samé hovadiny. Mluví ke mně dnes a denně. Až se vyléčím, budu se s ním soudit. Jmenuje se Brant Scott, je vůdce kultu Insex.“
V začátku léčbu odmítal. „Myslel jsem, že jsem zdravý. Nyní si tím nejsem jist. Paní doktorku ale raději ve všem poslechnu. Tvrdí, že se měním k lepšímu, jsem komunikativní a normálně začlenitelný do společnosti,“ vypráví pan Hurta, ale jedním dechem dodává, že hlas ho obtěžuje pořád. Jistého zlepšení jeho nálady si všimli i jeho přátelé, líbí se jim, že už nenaříká, ale bojuje proti nemoci tím, že si v duchu stále připomíná, že hlasy nemusejí být doopravdy.
Jak pan Tomáš rozezná sen od skutečnosti? Halucinace prý nelze poznat jistě. „Například vidím, že sklenice na stole se sama posune o kousek dál. A nevím, zda je to pravda.“
Jedno ale pan Hurta přece jen ví jistě: nechce do nemocnice. „Tam bych nemohl žít svůj život. Jen bych apaticky bral léky a nudil se. Chci žít doma. Pořád na tom pracuji, v tom mi vidiny nevadí. A to by měli pochopit všichni, co jsou na tom jako já: že pláč nepomůže,“ vrtí rezolutně hlavou.
„Nejvíc si cením toho, že mohu využívat svého práva svobodně žít a svobodně se rozhodovat. S ústavním pobytem bych to právo ztratil.“
Naštěstí pro schizofreniky se farmakologie vyvíjí rychle a tím i možnosti léčby. Boj s diagnózou, jako je duševní porucha, ale zpravidla začíná ústavní léčbou pod clonou silně tlumivých léků. Domů odchází pacient po delší době „stabilizovaný“, což podle samotných pacientů znamená utlumený, apatický a takzvaně vyprázdněný. Mnozí z nich se do roka do ústavu vrací kvůli zhoršení stavu.
„Dobré to není,“ komentuje nemocniční léčbu doktorka Holanová. „Proces uzdravování je tam zbytečně zdlouhavý: pacient se po přijetí do nemocnice dostává pokaždé k jinému lékaři, ten se s ním nejprve seznamuje a trvá i několik týdnů, než se stav zlepší. To je pro nemocného zátěž,“ vysvětluje. Když se člověk může léčit doma, léčba je podle ní levnější, humánnější a dlouhodobě drží nemocného v uspokojivém stavu. „Pan Hurta vůbec ve špitálu nebyl, ani by tam nešel. Nemá sice rodinné zázemí, které by na něho dohlíželo, ale přesto dělá pokroky, má úžasnou vůli se lepšit. Není nebezpečný sobě ani okolí, což je rozhodující podmínka pro léčbu v domácím prostředí.“ Lékařka se snaží vést nemocného k tomu, aby své zážitky zpochybňoval, aby si uvědomil, že to, co vidí on, ostatní nevidí. „Brát nemocnému jeho realitu by nemělo úspěch, nemůžeme ji ale ani připouštět. Pacient spíše akceptuje, že je to i jinak, a přitom lze měnit a zlepšovat, co se dá: poruchy spánku, soustředění, strach. Kde se berou u nemocných hlasy, to nevíme, teorií je mnoho. U pana Hurty není pravděpodobné, že nemoc přišla během jednoho dne. Schizofrenie vzniká pomalu, plíživě, pacient si počátku onemocnění mnohdy nevšimne. Myslí si, že se mění ti ostatní.“ Doma je nejlépe Těsně před prázdninami zorganizovala doktorka Holanová spolu s některými rodiči duševně nemocných pacientů setkání jejich rodin. Přišli ti, kteří se snaží zvládat sami péči o sebe nebo své blízké. Josef Svoboda, padesátník s prošedivělým vousem, uvedl setkání čtvrthodinovým dokumentem České televize Rodinné křižovatky. Byly to dva příběhy schizofreniků, oba se „šťastným koncem“ – žijí doma s rodinami a vedou relativně normální životy. Jak to dokázali?
Všichni, kdo se s nemocí potýkají sami nebo mají doma schizofrenika, se shodli na tom, že nejdůležitější je pro nemocného neodtrhnout se od svých blízkých.
„Lidé by o nemoci měli vědět víc. Kdybychom se vyznali v základních příznacích před deseti lety, poznali bychom mnohem dříve, že náš syn je nemocný. Spoustu věcí bychom tenkrát řešili jinak,“ vysvětluje Josef Svoboda, otec nemocného Petra. Svobodovi řeší opačnou situaci než Tomáš Hurta, který žije sám v malé vesničce u Slavkova.
Pokračování na straně II
Žiju s cizím hlasem v hlavě
Dokončení ze strany I
Ráno Tomáš jen přeběhne chodbu a už pracuje mezi rybičkami. Doma se stará sám o sebe. Občas si vyzvedává svého syna, s nímž podniká menší výlety.
Svobodovi naproti tomu pečují o nemocného Petra, mladíka v Tomášově věku. Dávají si záležet na tom, aby mu vytvářeli harmonické rodinné klima.
Ještě před osmi lety běžel jejich život vysokým tempem. Rodiče Josef a Mirka byli vždy velmi zaměstnaný pár. Když zrovna nepracovali, sportovali. Ani vteřinu se nenudili. Když se jejich syn připravoval na maturitu, rodina dostala nečekaný zásah: Petr se nejprve choval divně – byl unavený, měl občasné záchvaty zlosti, nekomunikoval, v noci nespal, přepadal ho smutek a strach. Nejprve si to rodina vysvětlovala přetížením během puberty. „Pak jsme zjistili diagnózu. Smířili jsme se s ní a stanovili si první cíl – žádná nemocnice,“ vypráví pan Svoboda. Způsob života rodiny se od té doby změnil. Kromě lékařky Marty Holanové pomohla také přítelkyně rodiny, vesnická léčitelka Jožka, která tvrdí, že každá vážnější nemoc člověka se týká celé rodiny. To léčitelka nazývá rodinnou karmou. Ta prý měla u Svobodů příliš hektický styl. Ukázalo se, že léčitelka měla pravdu. Postupně se život zpomalil a zharmonizoval, dnes si Svobodovi mnohem více užívají každé společné klidné chvilky.
Nyní chtějí pomoci rodinám, které postihl podobný osud, rádi by poskytli radu: jak na to. Podle pana Svobody v Česku chybí poradny nebo svépomocné skupiny, kde by se probíral přístup k pacientovi, nebo obyčejné věci, které se nedají vyčíst z knih ani dozvědět u lékaře.
Čím budu?
Nemocný Petr zanechal studií i závodních sportů, věnuje se domácím pracím, nejvíce na zahradě. Přestože se snaží být samostatný, rodina chce být co nejvíce s ním, aby se mladík snadněji přenesl přes úzkosti nebo únavu. „Posilujeme jeho sebevědomí a jistotu po krůčcích. Když se Petr odváží někoho cizího pozdravit, má z toho radost a my taky,“ vypráví matka. Jednou by si tento mladý muž rád pořídil v horách chalupu se stádem koz a tak si vydělával na živobytí.
Samostatný život totiž není pro schizofrenika ničím nemožným. Dokládá to i Tomáš Hurta: „I s halucinacemi se dá žít, jen si musím všechno uvědomit. Nežije se mi lehce. Možná své přátele přesvědčuji o věcech, které nejsou. Hranice, kdy člověk už překročí čáru a měl by jít do ústavu, je asi křehká. Jenom si představte: ráno si v práci povídám s kolegou, dívám se na něj, jak chodí v místnosti, a pak najednou uvidím, že teprve přichází do práce! Proto je dobře, když schizofrenii podchytíte hned, dokud ještě rozlišíte sen od reality. Teď mi kolega nevěří, že budu v novinách. Prý mám zase bludy!“
Pan Hurta se těší, že až odplynou „hubená léta“, vystuduje psychologii.
„Vzdělávání bych schizofrenikům jen doporučila,“ řekla na jedné schůzce schizofreniků paní středního věku a pokračovala: „Já jsem také dostudovala. Moje onemocnění před lety znamenalo jen odložení studia,“ vysvětluje žena, která je důkazem, že to jde. „Bez potíží zvládnu vysoce kvalifikovanou práci, i když jsem v částečném důchodu. Jen moji kolegové nevědí proč.“
***
Cizí hlas mi neustále něco vyčítá, poroučí. Když ho odmítnu, způsobí mi bolest. Je to sadista.