* LN Potěšila vás taková oficiální cena?
Je to příjemné ozdobení každodenního života, i proto, že divadlo je stálý risk. Kolikrát se člověk nadře jako zvíře a je to blbý, a jindy to zase přijde, že ani člověk neví jak, a je to výborný. A mnohdy máte pocit, že ani nevíte, jak to všechno bude dál, jestli lidi, s kterými právě děláte, vydrží. Divadlo je kolektivní záležitost, všichni na sobě závisí, a to je křehká rovnováha. Když vznikne nějaká éra, tak je to velká radost, ale taky strach, aby vydržela, aby se to nerozpadlo. Už delší dobu mám pocit, že žiju šťastné období. Podařilo se nám vytvořit tým a udržet ho, a ještě se tak nějak vzájemně nakopáváme a síla se násobí.
* LN Vy už jste ovšem ve svém nynějším angažmá všechny obvyklé míry překročili.
To asi ano, s původním souborem z Dejvického divadla jsme spolu už sedmnáct let. A to je dost. Naštěstí přišla povodeň, a tak jsme zase jakoby začali znova.
* LN Dejvické divadlo jste zakládal na zelené louce. Jaké jste měl pocity, když jste se rozhodli takové dobrodružství podstoupit?
Byl to velký risk, ale zároveň to nejhezčí, co se dá u divadla zažít -začínat z ničeho a podle svého. Vztahy se utvářejí úplně od nuly, vybíráte si spolupracovníky a oni si zase vyberou vás.
* LN Jak k tomu vlastně došlo?
Měli jsme ještě s několika kolegy uskupení Volné spojení režisérů v klubu Delta na Praze 6, kde šéfovala Eva Měřičková. Pak Eva objevila prostor v Zelené ulici v Dejvicích a oslovila nás, zda bychom tam nechtěli jít. A já jí řekl, že už jsme se jako Volné spojení rozpadli, ale že učím na DAMU a tam je skvělý ročník, takzvaní Vondráčkovci podle herce Jana Vondráčka. Tahle parta si mezitím s Evou plácla a přišli za mnou, jestli bych to tam s nimi nezkusil. Tak jsme se tam ocitli -nejdřív to prý byla orlovna, potom sklad a my z toho udělali divadlo. Čtyři roky tam byly skvělé, ale potom se začali nabalovat spolupracovníci, které jsme až tak nechtěli, ale Eva ano, a vzniklo napětí, které se nedalo řešit jinak, než že jeden z nás povolí. Do toho přišla nabídka konkurzu na Divadlo v Dlouhé, a tak jsme to s Hankou Burešovou zkusili. A zase jsme začínali znovu, ale ve velkém divadle. Takže vím, jaké to je, zakládat malé studiové divadlo i to velké, které se řídí úplně jinými zákonitostmi. Dodnes pořádně nevím jakými. Proč na něco lidi chodí a něco ne, do smrti nepochopím. Teď jsme třeba museli stáhnout Radičkova, na to nepáchla noha.
* LN Ale vždyť je to výtečný autor.
To diváky vůbec nezajímá, ale kdyby to bylo v Dejvickém, máme vyprodáno na rok dopředu. Je to úplná magie, protože na druhé straně dramatizace Aškenazyho Malé vánoční povídky už měla dvousetpadesátou reprízu a hrajeme ji normálně večer pro dospělé.
* LN To je ale vaše specialita - režírujete inscenace pro děti a mládež, na které dobrovolně a rádi chodí dospělí. Jak je to možné?
To je taky záhada. Možná je to tím, že když inscenaci připravujeme, neděláme rozdíly v tom, jestli to bude určeno dětem, nebo dospělým. Jenom se snažíme, aby tomu děti rozuměly, abychom jim nabídli sdělitelnou zkušenost. V dnešní zvláštní době je to, co vnímají děti, pro spoustu dospělých přitažlivé, protože tomu taky obyčejně rozumějí. Přicházejí na něco, co je nekomplikované, co je nedrásá a nedeprimuje. A zřejmě si v dětském světě dokážou lehce představit hravost, kterou v dospělosti ztrácejí.
* LN Divadlo si dnes libuje v pořádných depresích a krutostech, až to už někdy volá po karikatuře.
Je to tak, jednou se mě ptali, proč nedělám cool dramatiku, a já jsem říkal, že když bych třeba přinesl Ravenhillovu hru Shopping and fucking, tak se na první zkoušce budou všichni válet smíchy. Prostě bychom se přes to nepřenesli, opravdu si neumím představit, že bychom to dělali vážně.
* LN Když to tak shrnu, vy jste pořád zakládal divadla a mezitím tak nějak vystudoval dvě vysoké školy. Jak to tak přišlo, že nejdřív filozofie a pak DAMU?
Původně jsem si vůbec neuměl představit, že bych dělal divadlo profesionálně. Založili jsme s Jardou Duškem Vizitu a bylo nám spolu dobře. Maloval jsem si to tak, že budu hrát amatérsky divadlo a budeme si jezdit po republice. Absolutně jsem neměl ambice zapojit se do oficiálních struktur. Tehdy se otevřela teorie kultury, kterou vedl soudruh Brůžek, říkalo se tomu Brůžkův institut, a já, nic zlého netuše, jsem se na to dal. Po roce jsem pochopil, že na téhle katedře si v hlavě nic neuspořádám, a šel na divadelní a filmovou vědu. První dva roky jsem proklínal profesora Františka Černého, ale díky němu a Milanu Lukešovi mi v hlavě zůstal základní rastr a mohl jsem si utřídit věci. Dodnes jsem jim vděčný.
* LN A co vás tedy nakonec přivedlo k režii?
Když jsem dostudoval, zjistil jsem, že asi opravdu budu muset na vojnu a že by mě mohlo zachránit jedině studium medicíny nebo umělecká škola. Zavrhl jsem představu, že bych profesionálně někoho léčil, a to jsem ani netušil, že budu jednou profesionálním pacientem. A přihlásil se na režii na DAMU, už jednou předtím jsem se tam pokoušel o studium herectví a právem mě nevzali. Fakt bych to neuměl a oni to poznali. Takže mě nakonec přijali na režii a pak mně jedna kolegyně prozradila, že Evžen Sokolovský měl při zkouškách pravit - Bornu beru, na ostatní seru. Jenže Sokolovský pak praštil dveřmi a neučil nás, režii tam bohužel žádná osobnost v té době nepřednášela. Nakonec jsem od druhého ročníku byl v HaDivadle a měl individuální plán.
* LN Jak to probíhalo?
Díky Vizitě jsem se poznal s Evaldem Schormem a chodil k němu každou neděli - povídat si s ním a učit se od něj. Pak jsem si na škole vybral Ivana Rajmonta, který tehdy zkoušel Na Zábradlí Mrtvé duše. Ty nakonec vůbec nevznikly, ale on mě k tomu pustil. Zkoušení se tehdy nedařilo, ale do všeho mě Rajmont nechal nahlédnout a já se od něj hodně naučil. No, a do třetice to byl Arnošt Goldflam, oslovilo mě, že dělá divadlo emocí, pocitů a nejistoty. Takže v HaDivadle jsem nakonec strávil skoro tři roky, a když odjeli na půlrok do Kanady, dokonce jsem ho i vedl. Pak jsem šel do Draku, kde jsem pobyl taky tři roky, a když jsem se vrátil do Prahy, krátce jsem pracoval v Labyrintu, ale vážně jsem onemocněl, takže z toho nakonec také nic nebylo.
* LN To je poměrně klikatá cesta, čím jste se na ní řídil?
Měl jsem jediné kritérium, abych všude, kam jsem přišel, pro sebe našel něco nového. A to mně celkem vycházelo. HaDivadlo jsem miloval, ale cítil jsem, že je ode mě nejdál. Moc mě to taky těšilo v Šumperku, kde byl v té době režisér František Čech, báječný člověk, kterého jsem měl moc rád. Na Šumperk vzpomínám s láskou, na Mandragoru, kterou jsem dělal s Mirkem Etzlerem. Každý večer jsem sedával s Františkem, koupili jsme si polárkový dort a lili na něj malé flaštičky griotky. Byl něco jako divadelní misionář, ale komunisti ho k ničemu nepustili, a on přesto dělal krásné divadlo. Přijel jsem do Šumperku z Prahy s mladickým despektem, a pak jsem viděl jeho inscenaci a spadla mně čelist. Člověk se pořád učí a věci se obloukem vracejí. Jako mně s Arnoštem Goldflamem, když jsem k němu šel, připadalo mi to jeho divadlo vzdálené, a dnes mám pocit, že je mi svou poetikou ze všech mých učitelů nejblíže.
* LN To je ale ideální stav, když se oblouky pospojují, pokaždé to tak není.
Čím jsem starší, tím víc vidím, jak je důležité, aby lidé neztratili generaci těch, kteří s nimi jdou. Vidím, že ti, jimž se to stalo - a důvody jsou různé, někdy i brutální, jako emigrace a vězení - jsou osamělí běžci a mají všechno podstatně těžší. Mně by to vadilo, jsem týmový člověk a potřebuji cítit sounáležitost. Práce v týmu mě v divadle asi baví ze všeho nejvíc. Vy přijdete s nápadem a vaši kolegové taky a výsledek je to, co si ani jeden z nás neuměl představit - vyrostlo to z vaší společné kreativity.
* LN Jak jste se dali dohromady s Jaroslavem Duškem?
Myslím, že úplnou náhodou přes Ivana Vyskočila, který pořádal při Městské knihovně semináře. A pak Jarda přišel s tím, že má na koleji termín na představení. Tak jsme si řekli, že něco vymyslíme, a udělali jsme Srslení, které jsme dlouho hráli. Jezdili jsme s ním, povídali si a blbli a lidé na to chodili, ve vrcholu i šestnáctkrát do měsíce. Lidem se líbila ta otevřenost, blbli si s námi, a na tom jsme vlastně i skončili. Jarda chtěl stále větší otevřenost, až se dostal do absolutní improvizace, protože je schopný dělat představení, aniž si cokoliv připraví. A já tak daleko jít nemůžu, potřebuju zkoušet, vymýšlet a zkoušet a pak z toho vytvořit tvar. A na tom jsme se rozešli. Pro mě byla improvizace málo, začalo mě zajímat, proč improvizuji, jaké to má téma, zatímco pro Jardu byla hlavní samotná improvizace -zkoumal ji jako metodu. A neznamená to, že jedna cesta je špatně a druhá dobře, jsou to dvě odlišné záležitosti.
* LN Když jste byl v Divadle Labyrint, onemocněl jste a dozvěděl se nakonec, že máte roztroušenou sklerózu. Jak to probíhalo?
Definitivní diagnózu mi stanovili v roce 1993, ale už předtím minimálně pět šest let jsem měl příznaky, jenže nikdo to nepoznal. Kdybych včas dorazil k lékaři, který s tím měl zkušenosti, diagnóza by přišla dřív a já se mohl dřív léčit. Doktoři mně říkali - nesmíte se tak sledovat, choďte plavat, a já už byl vzteklý. Říkal jsem - vylíčím vám, co mi je, ale nesmíte mě poslat plavat, už jsem schopný i někoho zabít. I kamarádi tvrdili, že jsem hypochondr a že mám jít k psychiatrovi. Takže ta diagnóza pro mě byla paradoxně obrovská úleva. Už jsem z toho byl vyřízený a vážně si o sobě začal myslet, že jsem cvok, například uprostřed chůze mě přepadla děsivá slabost, že jsem si musel lehnout na chodník. Je to opravdu blbá nemoc a pro praktického lékaře není jednoduché na ni přijít. Navíc ta choroba má mnoho variant.
* LN Také jste se dost angažoval i v osvětě kolem této nemoci.
Chtěl jsem, aby lidé věděli, že se s tím dá bojovat, a nepodléhali tomu. Navíc je to nemoc, která chytá mladé lidi. Je vám třiadvacet, a když najednou ležíte v nemocnici s těmi, kteří na tom nejsou nejlépe, psychicky vás to ochromí. Spousta lidí všechno vzdá, vyjednají si invalidní důchod a přestanou se zajímat o normální život.
* LN Vy ovšem jste nic nevzdal, naopak sršíte energií a působíte vyrovnaně. Bylo to těžké?
Člověk si to musí vybojovat. A pak je moc důležité, aby pomáhalo vaše okolí, vaši blízcí. S touhle nemocí se osmdesát procent lidí rozvede a zůstanou úplně sami. A jsou to mladí lidé, ale jejich partnery ani nelze soudit, oženili se a provdali a najednou je jejich partner po dvou třech letech takhle nemocný a oni s tím vůbec nepočítali a ten vztah ještě není pevný, nic spolu neprožili. Musím říct, že moje žena mi pomáhá moc i v tom, že mě nebere jako nemocného, nepozastavuje se nad tím a nelituje mě. Mám vůbec velké štěstí na lidi kolem sebe, berou to tak, že zkrátka blbě chodím, a hotovo. Je taky moc důležité, aby se v takové situaci nevytratil humor. Vzpomínám, jak za mnou do divadla přišla redaktorka z časopisu pro invalidy a Honza Vondráček tam seděl a kouřil a ona mu povídá - já hledám pana Bornu. Načež on jí odvětil - ten je roztroušenej někde po divadle - a ona úplně zesinala.
* LN Režírujete hlavně vlastní dramatizace. Podle čeho si vybíráte předlohy?
Hodně je to dané herci, s kterými dělám. Na rozdíl od jiných režisérů mám nejdřív obsazení a pak hledám látku, ve které by bylo nejlepší. Málokdy se mi podaří najít hru, většinou lidi kolem sebe vidím v prozaické literatuře. Není to ale program, v osmdesátých letech to bylo jiné, tam se hledala témata v próze, kudy se dalo spíš cenzuře proklouznout.
* LN Shakespeare vás neláká?
Mám ho rád, dělal jsem ho víckrát se studenty, ale to je něco jiného, tam mám víc času a volnosti. Jak by mě tlačil termín, nedařilo by se mi. Stejně tak Čechov. Teď ale dělám Kompletní dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách od tří Američanů, kteří s tím měli obrovský úspěch. To je ale totální bejkárna, takový hamburger ze Shakespeara. Nazvali jsme to Divadelní fastfood, protože to vlastně zesměšňuje příkaz dneška všechno rychle odškrtnout, ať to máme za sebou, protože na nic není čas.
* LN Nelitujete dnes toho, že jste přece jenom vstoupil do pevných struktur?
Ne, vůbec. I když, jak říká Peter Brook, všechna avantgardní divadla umírají za potlesku nabitých sálů, takže jsme zřejmě těsně před smrtí. A pak, dnes je úplně jiná situace, i v rámci fixních souborů se vytvářejí uskupení, která na sebe slyší.
* LN Myslíte si, že je současné divadlo v krizi?
Jistě, divadlo je v krizi pořád, aby pak mohla přijít kolize a nakonec katarze.
* LN Takže přežije?
Divadlo je jediné z celé kulturní nabídky, které zůstává kontaktní. A lidé ho budou stále víc vyhledávat, protože kontakt potřebují. Předpovídám naopak velký návrat k cirkusům, kabaretům a varieté. Důležité je, že máme širokou nabídku, a taky doufám, že české divadlo zůstane repertoárové, protože to je záruka vývoje.
* LN Máte dva syny, půjdou ve vašich šlépějích?
Asi ne, vždyť je od toho celý život odrazuju. Je ale pravda, že se u nás v divadle cítí moc dobře, je to pro ně taková rodina. Jednomu je dvacet, druhému osmnáct a zatím mají jiné plány. Ale dali se na žonglování, takže jsou možná taky už infikovaní.
***
Jan Borna (1960) Absolvoval FF UK a režii na DAMU. S J. Duškem zakládal divadlo Vizita, režíroval v HaDivadle, v loutkovém DRAKu či v Divadle Labyrint. V roce 1993 spoluzaložil Dejvické divadlo a do roku 1996 působil v Divadle v Dlouhé. Mezi jeho úspěšné inscenace patří např. Mystéria Buffa (DRAK), Dobrodružství dona Quijota a Tango (Dejvické divadlo), V Dlouhé uvedl Kabaret Vian-Cami, Jak jsem se ztratil, Kabaret Prévert-Bulis, Myška z bříška, Oněgin byl Rusák.
