Zazvoníte a hned vám dojde, že vás registruje kamera. Přes masivní plot není vidět nic než festovní střecha. „Pojďte dál,“ zahlaholí hlas Michala Davida (vlastním jménem Vladimír Štancl, 48), který si nás zatím někde v hloubi příbytku prohlédl. Do jeho domu v Křeslicích byste se jen tak nedostali, ledaže byste hitmakerovi uřízli ukazovák – dveře se otevřou, až když biometrický snímač identifikuje otisk jeho prstu („byly levnější v Americe než tady“). Pak si nazujeme běloskvoucí pantofle a už si to po lesklé dlažbě barvy vaječných skořápek hasíme do přijímacího pokoje. Zatímco nám kávovar vaří ristretto, trochu se tu porozhlížím. Je tu úplně všechno: Samozřejmě krb. Kulečník. Bar se spoustou špičkového chlastu. Ve vinotéce způsobně odpočívá baterie lahví. Na kuřáckém stolku krabice s doutníky a různé ty vyfikundace potřebné k jejich vychutnání. Tiffanyho lampy. Na stěnách lovecké výjevy a něco, co vypadá jako od Rembrandta. A pod zadkem mi ušlechtile vrže lahvově zelená kůže (je to pak slyšet i ze záznamu). To v opodál stojícím nahrávacím studiu je jiná výzdoba: zlaté, platinové, dokonce megaplatinová deska za miliony prodaných nosičů. Vida – po revoluci byl diskokrál 80. let prakticky odstaven a dnes prožívá comeback ve velkém stylu. Chtějí ho na plesech, firemních akcích, vedle Karla Gotta zahajoval i MS v Liberci. Diář má nabitý na půldruhého roku dopředu jako operní star. A když vyhlédnu ven, vidím – pochopitelně – bazén a u něj boha v životní velikosti. Že by bůh obchodu, kterého tento malý muž přezdívaný Číňan nechce urazit, jak sám říká? Ne. Sedí tu Buddha v pozici lotosového květu, hledí na trochu upatlanou modrou plachtu zakrývající bazén a blaženě se usmívá. I on chce pravděpodobně žít nonstop.
* Dáváte si někdy od své tety, kartářky Dagmar Kludské, vyložit karty?
My jsme kartářská rodina, odmala jsem hrával s babičkou karty o peníze, dardu s bejlou nebo licitovanej mariáš. Ale od tety jsem si nechal vyložit jen párkrát, umím karty vyložit sám. A všechno vždycky vyšlo.
* Například?
Například jsem si od tety nechal vyložit na svůj první muzikál, na Kleopatru. A vyšla tři velká esa, jakože to bude bomba. Dokonce mi v kartách vyšlo i datum premiéry: 22. 2. 2002. Myslím, že datum premiéry je hodně důležité, tam záleží na konstelaci hvězd, jak přijdou lidi naladění.
* Jaká je vlastně vaše nejstarší vzpomínka z dětství?
Když mi bylo šest, naši se rozvedli. Na to před tím si moc nevzpomínám. Sestra pak připadla otci a já matce. A já jsem s matčinou rodinou varietních umělců odjel na dva roky do Itálie. Chodil jsem do klášterní školy, kde nás vychovávaly jeptišky. Nikdy nezapomenu na skvělou matku představenou, protože to ona ve mně objevila talent na muziku. Každou neděli byly mše a ke konci školního roku už jsem doprovázel mešní písně na harmonium. Já byl vůbec kluk šikovnej a trošku jsem tam prodával svoji blonďatou mámu. Italové žadonili, abych je seznámil. A já vždycky řekl: „Klidně. Ale to víš, zadarmo to nebude.“ A moh’ jsem si pak otevřít hračkářství. Ale když jsme odjížděli, všechny ty hračky jsem nechal kamarádům. To byl silný zážitek.
* Nepředpokládalo se, že budete pokračovat v rodinné tradici cirkusového rodu Kludských?
Moje máti samozřejmě chtěla, abychom spolu dělali nějaké varietní číslo. Ona byla mimka, jedno její představení se například jmenovalo Královna ze Sáby. Její kolegyně coby otrokyně dělala akrobacii, máti byla jako její paní. To se lidem strašně líbilo. Ale já jsem měl sklony jen k muzice. Učil jsem se na různé nástroje, z trubky jsem měl opary, tak jsem potom v Praze začal studovat hru na klavír a na varhany. Dokonce jsem jeden čas hrával na kůru, na Karlově, při mších.
* Co je nejtypičtější pro světské, tedy cirkusové umělce?
Světští neradi přijímají mezi sebe „domácí“ lidi, tak říkají těm, kteří nejsou světští. A stává se, jak jsou strašně rozvětvení, že se třeba žení Janeček s Janečkovou, protože Janečková je z nějakého pátého kolene, takže nejde o incest. Světští taky dbají na to, aby rodina držela pohromadě, aby byla co největší a aby jméno rodiny mělo správný zvuk.
* Mají jinou morálku než „domácí“?
U světských je zvykem, že když rodiče vychovají svoje děti, považují potom za správné, aby je děti ve stáří živily. Taky se sluší, aby děti šly ve stopách rodičů, ať jsou od cirkusu, od varieté, artisti nebo provozují atrakce. A světští se nerozvádějí. Když už se vezmou, žijí spolu většinou navěky. Kšeft byl taky pro světské vždycky svatej. Oni podnikali už za dob hluboké totality, v artistice nebo v atrakcích, a bylo to takové trochu nekontrolovatelné podnikání – něco zdanili, něco ne. Na nějaké lístky za kolotoč se moc nehrálo.
* Co ze světských zvyků zachováváte?
Mám určitě smysl pro rodinu, s manželkou jsme už pětadvacet let. A taky asi ty podnikatelské vlohy. Po světských jsem ale podědil i snahu v každé situaci myslet pozitivně.
* Nedávno jsem v televizi znovu viděla Coppolův film Kmotr. A když pohřbívali kmotrova syna, docela hodně to připomínalo pohřeb vašeho bratrance Václava Kočky...
Prosím vás! To je podobné prostě jen proto, že obě ty komunity tak drží při sobě. Nikdo z „domácích“ nemá tak rozvětvenou a tak soudržnou rodinu, kde se lidi vzájemně ctí. No a potom to prostě vypadá jako mafiánský klan, když se na pohřbu sejde tolik lidí. Ale to je dané taky tím, že když se něco takového stane, tak se světští okamžitě semknou a projeví tomu člověku úctu. To přece nemá vůbec nic společného s mafií. U Corleonů prostě dělali špatné věci, kdežto 99 procent světských žádné špatné věci nedělá. Oni prostě obchodují a mají rádi svobodu, volnost. A ty mercedesy? Prostě umějí vydělat peníze.
* Vzpomenete si, jak jste se dozvěděl o smrti bratrance Kočky?
Ve Španělsku, volali mi kamarádi. Já měl Vaška strašně rád. (hlas se mu trošku láme dojetím) To byl výbornej, bezvadnej kluk, kterej nikdy nikomu neublížil. Když mně bylo nějakých 22 a jemu 16, vodil jsem ho do diskoték, tak trošku jsem se o něj staral jako starší brácha.
* Byl jste na pohřbu i Františku Mrázkovi. To byl taky váš bratranec?
Ne. Mrázka znal Čenda Absolon, a protože já byl blízký přítel rodiny Absolonů, seznámil jsem se i s Frantou. Tykali jsme si, ale nebyli jsme žádní blízcí přátelé. Zřejmě nejel v úplně čistých věcech, ale já jsem jeho obchodní aktivity neznal. Nicméně když odejde mladý člověk z tohodle světa, tak se mě to tak trošku dotýká. (opět se mu chvěje hlas) Já bych se styděl sám před sebou, kdybych se styděl jít mu na pohřeb. Vím, že kdyby se to stalo obráceně, tak ten Franta by mi určitě taky na pohřeb přišel. A je mi víceméně jedno, co si kdo o mně myslí.
* Patří mezi specifika světských hledat vlivné přátele?
Myslím, že ani ne. Oni se moc nepřátelí. Tedy rádi se přátelí mezi sebou, ale že by vyhledávali nějaké vlivné známosti kvůli podnikání, to není v jejich povaze.
* Kdy jste se naposledy viděl se svým přítelem Stanislavem Grossem? Standu jsem viděl minulou sobotu na jedné akci na Žofíně. Tak... samozřejmě jsme si spolu dali panáka. Ale my jsme se nikdy nepřátelili, jak říkáte, to není pravda. Já jsem se přátelil se Šárkou Grossovou, založili jsme spolu nadaci, která měla za úkol pomáhat dětem z dětských domovů. Ale k nim domů a ani se Standou na pivo jsem nechodíval.
* S Paroubkem se taky nekamarádíte?
Nene.
* Ale podporoval jste předvolební kampaň ČSSD...
Ale tam vůbec nebylo nic osobního. Sociálním demokratům pomáhám, protože jsem sociálně demokraticky založen, mám takové cítění. Ta ortodoxně pravicová ani ta ortodoxně levicová politika podle mě nejsou v pořádku. Nejlepší je střed. A já taky tím středem celý život jdu.
* Po listopadu vás označovali za symbol totalitní popkultury, vypadalo to, že vaše kariéra skončila. Dnes zase vyprodáváte sály, zase jste, skoro v padesáti, králem diskoték. Co se vlastně stalo?
Že jsem symbol, to tvrdilo pár lidí z branže, kteří mě neměli rádi už od dob, kdy jsem přestal s jazzem a začal si s popinou. Ale to bych se spíš měl zeptat já vás, co se stalo. Já to vlastně nevím. Řek’ bych, že to začalo v roce ‘95, kdy se na diskotékách objevovaly písničky 80. let...
* ... tak trochu z recese.
Možná z recese. A možná že si o ně lidi začali říkat a diskžokejové zjistili, že je musejí zařadit do repertoáru. A pak, v devadesátém osmém, přišlo Nagano, Jirka Šlégr přines’ do kabiny moje cédéčka – a ty písničky klukům dělaly dobře. To už určitě recese nebyla, to se jako můžete zeptat kohokoli z těch hokejistů. Pouštěli si Nonstop a Pár přátel a optimisticky je to namotivovalo, takže šli s pohodou hrát. A když už se vědělo, že jedna z medailí bude naše, tak jsem byl vyzván hokejovým svazem, abych napsal hymnu, měl jsem na to tři dny. A abych Správnej tým na Staromáku i zazpíval, to už bylo vyloženě přání hokejistů. Kluci prostě dali najevo, že se jim moje muzika líbí a že to nejsou nějaké bolševické písně, jak se říkalo.
* Vzpomínám si, že když jste se se „zlatými hochy“ objevil na pódiu, jeden kolega měl pocit, že se mu zjevil Zdeněk Nejedlý...
To mě ale vůbec nezajímá. To už jsou takový jedohuby, to už není fér. Buďto vás totiž lidi chtěj, nebo vás nechtěj. Nezáleží na režimu. Vidíte – dneska už máme dvacet let po revoluci a já jsem jeden z nejžádanějších interpretů, co se týče různých večírků nebo firemních akcí. Já vám můžu ukázat svůj diář – jsem vyprodanej až do května příštího roku. Na každý pátek, na každou sobotu mám minimálně jedno, spíš dvě představení. Do toho teď připravujeme koncertní turné, které se už velmi dobře prodává u nás i na Slovensku. Takže mi tedy řekněte, čím to je, když už tu dávno nemáme komunistický režim a žádní komunisti mi nepomáhají.
* Cítíte zadostiučinění?
Trošku ano. Ani ne vůči lidem, kteří mě napadali, spíš vůči sobě. Vždyť co já jsem de facto proved’? Zpíval jsem písničky o lásce, o tom, že chci žít nonstop. Nejvíc zřejmě vadila ta spartakiáda. Jenže v té době to bylo něco jinýho, než co se o tom dneska říká. A ženské, které na tom Strahově cvičily, na to nemůžou zapomenout, pořád po mně chtějí Poupata. Spartakiáda byla vlastně pokračování sokolských sletů. A když skončily spartakiády, tak na ně zase navázal sokolslet. A tipněte si, kdo jim minulý rok dělal skladbu...
* ... no asi vy.
Já. Opět mě požádali, abych jim napsal muziku.
* Nevadilo vám, že třeba Marta Kubišová musela místo zpívání lepit u pásu hračky, aby se uživila?
To bylo ale jinak! To bylo její přesvědčení, Marta nechtěla zpívat. Já se s ní o tom bavil. Já jsem se jí dokonce ptal, jestli vůči mně nemá nějakou zášť, přece jen jsme byli každý na jiné lodi. A Marta mi řekla: „Prosím tě, vůbec se tím nezabývej, to bylo moje přesvědčení. To já jsem nechtěla. Kdybych bývala řekla jedno slovo, tak jsem zpívala dál.“
* Nikdy jste o sobě nepochyboval?
Tak když vás pořád napadají, to už si potom říkáte sama, jestli jste fakt neudělala něco špatnýho, začne vás to nahlodávat. Ale já si za tím, co jsem udělal, stojím a všechno jsem udělal tak, jak to šlo v té době nejlíp. Takže kdyby se to vrátilo, neudělal bych nic jinak.
* Jaký je pro hitmakera vlastně rozdíl mezi kapitalismem a socialismem?
No rozdíl je v tom, že dneska máte daleko větší konkurenci. Dneska je ten nával muziky obrovský a posluchače zaujme jen někdo opravdu výjimečný. Jinak je to pořád stejný. Jenom dřív, mám ten dojem, bylo víc talentů než dneska. A pak je to taky otázka překrmenosti posluchače. Dřív jsme neměli žádné mobily, počítače – a fungovalo to taky. A byl takový víc free ten život. Víc jsme se přátelili, víc jsme se chodili bavit s kamarády. Dneska se sejdeme jednou za čtvrt roku a jsme rádi. A to mi na tom dnešku trošku chybí. Lidi se věnují jen práci, podnikání, protože když do toho vlaku naskočíte, prostě v něm už musíte jet.
* Je pravda, že jste psal muziku na texty Miroslava Müllera, šéfa oddělení kultury ÚV KSČ?
To není pravda. Pokud vím, tak Franta Janeček s ním měl nějaké kontakty. Ale já jsem Miroslava Müllera akceptoval pouze jako nadřízeného. Je pravda, že Franta Janeček jednou přines’ nějaké dvě písně, které údajně Müller otextoval... a které jsem nazpíval. Ale tam bylo uvedeno úplně jiné jméno. Franta mi otevřeně neřek’, kdo to psal.
* Josef Chuchma nedávno vzpomínal, jak vás, tehdy ještě Vladimíra Štancla, a jazzovou skupinu Čtyři slyšel v roce 1976 na Pražských jazzových dnech – a jaký to byl strhující zážitek. Když si vás ale vyhlédl František Janeček do svých Kroků, bylo po Štanclovi. Mimochodem, víte, že se v Mladém světě tehdy psalo, že vás Janeček musel učit jíst příborem?
On to tehdy myslel obrazně! Ale i moje máti to špatně pochopila, dotklo se jí to, protože já jsem samozřejmě příborem jíst uměl. Franta v tý době malinko vyrost’, trošičku si začal hrát na velkýho bosse. Řešilo se to pak i na Pragokoncertu.
* Vaši kritici tvrdí, že jste příklad zmařeného výjimečného talentu, že jste zkrátka zběhl od umění ke komerci. Přemýšlel jste o sobě někdy takhle? O tom ďábelském pokušení?
Vidíte moje ruce? (obrátí proti mně svoje maličké dlaně) A přemýšlela jste někdy o tom, jak by takovéhle malé ruce mohly zahrát jazzové věci? No nemůžou. Já měl v tom jazzu strop, protože já vezmu svýma rukama maximálně oktávu, ale jazz se hraje v decimách, musíte pobrat deset tónů. A pak, pro mě v té době nebylo důležité, jestli hraju jazz, pop nebo rock, ale jestli se uživím muzikou. Jazzem bych se neuživil.
* Nezastesklo se vám přece jen někdy?
To zastesklo. Dokonce jsem si nedávno říkal, že zkusím sestavit nějaký kvartet, trochu bych se k jazzu vrátil, když mi příští rok bude už těch padesát.
* Viděla jsem nedávno na plese lékařů českých, jak pod vaším vedením doktoři poskakovali a zpívali, že sbírají céčka. Vy jste je jen dirigoval. Jaký je to pocit, mít moc nad lidmi?
To je možná právě to moje komediantství po předcích. Zásada je, že když člověk vleze na pódium, měl by dát jasně najevo, kdo je tam pánem. Sebemenší nejistotu lidi okamžitě poznaj. Jakmile neovládáte vy je, ovládají oni vás.
* Jak ale můžou třeba zrovna lékaře bavit jednoduché, když nechci říct primitivní nebo banální, texty?
Oni možná ty texty na první pohled vypadají, že jsou banální nebo primitivní, jak říkáte, ale nejsou. Samozřejmě Céčka nebo My máme príma rodiče, to byly písničky pro děti. Pak ale mám texty jako Největší z nálezů a ztrát nebo Pár přátel – a to zase nejsou až tak hloupé texty. Jsou pravdivé, ze života. Nonstop, já chci žít nonstop a s tím, co přijde, mám chuť se rvát – mi nepřipadá hloupej text. Ani banální. Naopak. Má v sobě velikou hloubku.
* Jak dlouho vám vlastně trvá, než napíšete hit?
To nikdy předem nepoznáte, že to bude hit. Když jsem ale psal třeba Dlouhou noc pro Helenu Vondráčkovou, měl jsem to za dvacet pět minut hotový. A stal se z toho megahit roku 2001.
* Zaujalo mě, že věříte v převtělování. Co vás přesvědčilo?
K tomu se dostanete tím, co se vám v životě stane. Nám zemřela dcerka, bylo jí devět let. Tak jsem hledal důvod, proč se to stalo zrovna mně, že jsem přežil své dítě. A jak si pokládáte tyhle otázky, najednou potkáváte lidi, které byste nikdy nepotkala, a ti vám řeknou věci, které byste jinak nevěděla.
* O čem to mluvíte?
Například jsem absolvoval hlubinnou terapii a dostal se do regrese, do svých minulých životů. Žil jsem třeba 3000 let před Kristem, v zemi, která se jmenovala Nifogárie. Když jsem se ptal historiků, nikdo o ní nic nevěděl. Až pak mi jeden člověk řekl, že Nifogárie údajně byla tam, kde později Atlantida.
* Slovo Nifogárie jste vyslovil při té regresi?
Ano. Ale vyslovil jsem spoustu dalších slov, které jsem předtím neznal. Taky jsem byl na egyptské lodi coby vykonavatel. To slovo vykonavatel jsem řekl, ale nikdy dřív jsem ho neslyšel, nevěděl jsem, že nějací vykonavatelé vůbec existovali. Ale ve starém Egyptě skutečně vykonavatelé byli. To už se vám začnou rozsvěcet žárovičky v hlavě.
* Říká se o vás, že si potrpíte na dobré jídlo, kvalitní vína a doutníky. Jaké nejdražší víno jste kdy pil?
Asi Petruse. Láhev toho ročníku, který jsem pil, stála asi dvě stě tisíc. Ale to nebylo víno, které bych si pořídil, ochutnal jsem ho na jedné akci, měl jsem jen skleničku.
* A?
Abych vám řek’ pravdu, moc mi ani nechutnalo. Já vlastně nevím, co na něm ti someliéři vidí. Je to hodně zemité, tvrdé tříslovinové víno. Já jsem spíš milovník toskánských vín, mám je raději než francouzská.
* Na vašich webových stránkách jsem viděla vaše fotky v luxusních autech. Potrpíte si i na ně?
Já najedu ročně 130 000 kilometrů, takže je důležitý, aby to auto bylo pohodlný a bezpečný. A taky aby mi trošičku dělalo radost, jak vypadá.
* Jaké máte teď auto?
Cadillac XLR Cabrio. Ale na vystoupení mám asistenta, a to jezdíme škodovkou Superb. Příjemný auto.
* Máte představu, v co byste se chtěl převtělit v příštím životě?
Mně se líbí dělat muziku, je to krásný povolání. Není z toho odpad, nikomu nic nekradete, teda... Ono to je někdy těžký, protože máte prostě osm tónů a čtyři půltóny, které můžete použít maximálně ve dvou oktávách, když pro někoho píšete píseň. Čili vaše možnosti jsou omezené a čas od času se do něčeho strefíte. Mně se to třeba stalo, když jsem napsal písničku Já si koupím klavír. To je takhle: Já si koupím klavír kvůli té dívce... (zpívá) Mně se ta písnička tak strašně líbila! Než jsem teda zjistil, že je to Óda na radost! (notuje Beethovena) S tím bohužel nic nenaděláte.
***
Nechal jsem si vyložit karty na muzikál Kleopatra. Vyšlo mi i datum premiéry: 22. 2. 2002. Záleží totiž na konstelaci hvězd, jak přijdou lidi naladění.” Žil jsem v Nifogárii. Když jsem se ptal historiků, nikdo o ní nic nevěděl. Až pak mi někdo řekl, že Nifogárie byla tam, kde později Atlantida. ”
SLEDUJTE WWW. LIDOVKY. CZ Záznam z rozhovoru s M. D.
O autorovi| rozhovor ALENY PLAVCOVÉ alena.plavcova@lidovky.cz
