Z lidí už spadly obavy, že by to tu mohlo dopadnout jako v Číně. Vyšel jsem na ulici. Na Václavák táhl dav, tváře jak masky od Ensora. Zastavil jsem se a civěl. Šátky na hlavách, tepláky, bundy. Musely to být žižkovské ženy. Ty z prvomájových průvodů. Obklopily mě, popadly za ruce, skandovaly: Ten, kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku! Sotva jsem se vyškub.
Ve dveřích NTS stáli kolegové Jan Ruml a Ivan Lamper. Co takhle reportáž z demonstrace? Šel jsem tam znova. Nějak jsem se prodral pod balkon. Někdo něco říkal. Poptal jsem se, o co šlo. Dělníci kolem byli ve vaťácích. Nasáklí solvinou a pivem. Objevili se Havel a Dubček. A mně to došlo teprv teď. Vyhráli jsme! Bouřil jsem spolu s ostatními. Někdo do mě vrazil, tužka i poznámky zmizely pod nohama. Přesunul jsem se ke koni. Ten ovládala Iniciativa či snad Hlídka sv. Václava. Ženštiny, drsní chlapi, zárodky dnešního hnutí bezdomovců. Mocně pili a zpívali. Útržky projevů jsem lapal ze vzduchu.
V NTS jsem měl asi tak hodinku na napsání. Z židle mě vyhnala Jiřina Šiklová. Smetala na hromádku prach, cáry letáků, vajgly. Uklízela jsem už po dvou revolucích! Na rozdíl od té protifašistické a bolševické, které měla na mysli, my jsme žili karneval a mohli se tím bavit. Když jsem psal věty jako „Program byl sestaven skvěle“ nebo uhadoval, co asi tak mohl říct kapitán Sparty, slzel jsem smíchy.
