V loňském roce se na hlavu organizátorů a porotců Ceny Jindřicha Chalupeckého snesla vlna kritiky. Zčásti za prezentaci děl finalistů, za vyhlašování vítěze a koneckonců i za výběr vítěze, Jiřího Skály. Společným jmenovatelem těchto stížností mohla být únava z konceptuálního umění, které posledním ročníkům vévodilo a které již začalo zmáhat i některé kulturní kritiky. Skála v tom byl přitom celkem nevinně, jeho expozice v loňském 20. ročníku soutěže skutečně patřila k nejlepším. Letos je situace trochu jiná. Výstavní síň DOX se rozumně rozhodla opustit loňský nápad s vystavováním umělců v jednotlivých patrech své „věže“ a nalezla pro ně důstojnější, horizontální prostor na galerii prvního patra. Také práce finalistů, kterých je díky dvěma dvojicím dohromady sedm, jsou tentokrát různorodější.
Jedná se o soutěž, pojďme tedy poměřit jednotlivé borce. Jako první se představují David Böhm a Jiří Franta, kteří jediní zaklekli do finálových bloků i loni. Jejich místnost je nejzábavnější. Umělci prezentují kresby vytvořené v krkolomně ztížených podmínkách – táhlem od posilovacího zařízení se závažím, koncem provazochodecké tyče, větvemi stromů, srdcem zvonu. Může to být žertovný pandán k výtvarnému hledačství v Praze nedávno vystavujícího George Dokoupila či hořký klaunský komentář o tom, jak těžké je dnes zaujmout „klasickou“ výtvarnou technikou. Přes veškerý půvab však má jejich práce povahu jednorozměrného vtipu.
Tvorba o tvorbě ještě zdaleka neřekla poslední slovo, jak je vidět i na komorní prezentaci Václava Magida. Formou jakýchsi rozkládacích knih zobrazuje fiktivní umělce, k nimž si můžeme přečíst jejich umělecké a životní osudy. Texty vycházejí z poetiky Michala Ajvaze, literárních kvalit však nedosahují a obrázky napovídají, že by Magid mohl být zdatný ilustrátor dětské knihy. Body k dobru mu však přidávají jeho aktivity na dalších polích uměleckého provozu.
Podobným případem je dvojice výtvarníků původem z Ruska, Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov. Také oni na sebe již několik let upozorňují různorodou tvorbou na pomezí tradičního a konceptuálního umění, avšak jejich prezentované dílo komplexnosti takového Jiřího Skály nedosahuje. Nalezené a dobarvené fragmenty industriálních dřevěných konstrukcí v sobě sice nesou příběh mizení českého industriálu, leč k vítězství by jim musela dopomoci jejich ostatní tvorba.
Víceméně tradiční malbu reprezentují díla Alice Nikitinové, která rok od roku zjednodušuje a propracovává portréty všednosti, momenty a zvětšeniny, v nichž obyčejné věci po dostatečně dlouhé upřené pozornosti vyjevují své až metafyzické nitro. Na vítězství je to však málo a nezachrání to ani pestrobarevné pneumatiky na podlaze.
Podle mého soudu by si ocenění zasloužil Jakub Matuška, v graffiti komunitě známější jako Masker, byť za sebou nemá kurátorské projekty ani není autorem vysokých konceptů. Jeho street artem poučené a přes šablony stříkané obrazy vás dostanou do kolen. Podivné výjevy divných lidí divných tvarů v sobě mají něco ze surreálného účinku Neo Raucha, jsou divoké, energické, vyhraněné, v českém kontextu originální a velmi suverénně zvládnuté. Navíc street art je stále ještě docela sexy model.
Verdikt padne 23. listopadu na slavnostním ceremoniálu. Ještě předtím ale máte možnost poslechnout si samotné finalisty hovořící o svých dílech v rámci přednáškového cyklu Středy na AVU na půdě Akademie výtvarných umění v Praze 7 (zítra v 18 hodin).
Finále 2010 – Cena Jindřicha Chalupeckého
Dox, Poupětova 1, Praha 7 4. 11. 2010 – 17. 1. 2011
O autorovi| IVAN ADAMOVIČ, Autor je kulturní kritik
