Jestli vám při sledování Mattova videa na YouTube (nebo na jeho internetové stránce WhereTheHellIsMatt. com) nevhrknou slzy do očí, jste necita. Při sledování tance napříč planetou se přece každému musí za uchem probudit ten malý hipík, který jásá – vidíš? Všichni jsme bratia! Tančíme spolu na jedné planetě, ať jsme černí, bílí nebo oranžoví! Mír! Láska! Bratrství! Když objížděl tancující cestovatel planetu podruhé, vyzval příznivce ze všech zemí světa, ať si tentokrát zatrsají s ním. Na novém videu, které zveřejnil před měsícem, už se s ním – vedle indických tanečnic tance kathak a papuánských domorodců – v rytmu zmítají také masy rozjařených nadšenců z Buenos Aires, zVaršavy, ze Soulu, z Paříže, zMexika i ze Seattlu.
A právě když je vaše nadšení z globálního tance největší, potkáte nějakého Indianu Jonese, který svůj věk také „nepočítá na roky, ale na kilometry“, jen Zemí neprofičel tak rychle jako Matt. A tenhle protřelý cestovatel ze staré školy vám řekne, že ten tancující Američan je ve skutečnosti pěkný idiot. Svět je dnes otevřený každému, řekne, a Matt je prototypem globálního turisty. Do míst, kam se jiní hrabali několik měsíců a umírali přitom na nemoci, při kterých močili krev, se dnes dostane každý takový Matt, co si umí zajít k obvoďákovi pro antimalarika a na letiště pro letenku. A vy řeknete, jo, to je fakt, a je to super. Ale Indiana ještě neskončil: Podívej se na ty černoušky, s nimiž Matt tancuje v Zambii – ti přece videokameru nikdy předtím neviděli a tenhle tancující americký fracek, pro kterého je svět jedno velké pískoviště, jim tu kameru ukázal a do jejich kultury tak protančil velkou černou díru. Nebo ti domorodci na Nové Guineji – Američan v tričku a kraťasech, který se jim do džungle nakvartýroval s nahrávací technikou, provedl na jejich kmenu takovou malou civilizační genocidu.
A vám nezbude než říct – no, to je vlastně taky fakt.
Je paradoxem globalizace, že Mattovo druhé video začalo brázdit internet chvíli poté, co médii proběhla zpráva o neobjeveném kmenu v Amazonské džungli. Na fotografiích, jež pořídilo letadlo se zástupci Brazilské národní nadace pro indiány FUNAI, jsou k vidění bojovně naladění divoši, kteří na letadlo vystřelují šípy. Kde jsou fotky, tam jsou i emoce: Tohle je jeden z posledních nekontaktovaných kmenů, a pokud se v tom svém globálním rozletu neuklidníme, tak prostě zanikne, ať vystřílí na letadlo těch šípů třeba dvacet!, zaburácel internet jako jeden muž. A fórkaři doplnili fotografii nápisem: „CO TO KURVA JE? Rychle! Zpátky do vesnice! Musíme zabít všechny děti, než se ten obří železný kondor vrátí, aby je sežral! Prokleti! Jsme prokleti!“ Že si ten objev ve skutečnosti brazilští aktivisté vycucali z prstu a nafotili kmen, který znají už čtyřicet let, se sice už profláklo, ale účel světí prostředky a mediální pozornost z Googlu nevymažete.
Díky tomuhle podrazu je všem o něco jasnější, že a) aktivisté jsou pěkná cháska a b) neobjevených kmenů je dokonce ještě o jeden míň. Aby se nějaký dokázal skrýt před satelity, co zemi mapují po každých patnácti metrech, musel by žít s krtky pod zemí. Na zeměkouli není kout, který by nemonitorovaly kamery pro Google Earth. S rozlišením až jednoho metru na pixel si už rok můžete na počítači prohlížet i Antarktidu (a ano, ten zpropadený Matt probaletil i tudy). Smiřme se s tím. Žádná nová tajemství nás nečekají. Žádné území s nápisem hic sunt leones. Žádný Zracený svět. Žádná Atlantida. Žádné neobjevené kmeny. Bludného Holanďana nahradil Tančící Američan.
Když to vezmete přes Řím, Athény, Kairo, Bombaj, Varanasí, Káthmándú, Kalkatu, Bangkok, Phnom Penh, Saigon, Jakartu, Bali, Auckland, Tahiti, Velikonoční ostrov, Limu, Cusco aMiami, vyjde vás letenka kolem světa na nějakých sedmdesát tisíc korun. Teď jde jen o to, co s ní. Když si zaplatíte zájezd do Etiopie, budete mít v programu kromě safari také návštěvu vesniček v údolí Omo, kde žije barvité spektrum domorodců tradičním způsobem života. Můžete se dívat, ale nesahat. Pamatujete si přece, co se stalo v povídce Raye Bradburyho Zahřmění, kde cestovatelé putovali strojem času do pravěku a jeden z nich tam zašlápl motýla. Připomenu – když se vrátili do současnosti, změnila se v jejich jazyce gramatika a ve Spojených státech prezident. Odpovědný turista se přece nechce dopustit něčeho takového na africké kultuře. Takže – na Etiopany se jen dívat, jasný? Jasný. GameBoye malým Etiopánkům nenabízet, jasný? Jasný. Opičkám v zoologické banány taky neházíte, jasný? Jas...
hej, Etiopané nejsou žádné opice! Ne? Opravdu je tak velký rozdíl chodit s foťákem okukovat zvířata v kleci a domorodce v jejich vesnici? A navíc, kdo nám dal právo zabraňovat lidem z „přírodních“ kmenů v rezrvacích vstup do našeho moderního světa, když kolem nich postavíme plot, abychom „ochránili“ jejich kulturu.
Padouch Emil Holub?
Pravda, na planetě omotané klubkem charterových letů je uzamčení původních kultur pod zámek (ať mu říkáte rezervace, zoo nebo skanzen) jediná cesta k tomu, aby mohly zůstat relativně izolované. Jenže může se „záchrana“ staré, tradiční kultury vůbec podařit? V lidské historii fungoval takový dohled nad nezasahováním do cizích civilizací jen u jediné instituce – Vesmírné federace ve Star Treku. Všude jinde jsou vytyčené ploty a zdi plné děr. Brazilská vláda vyhlásila části pralesa, obydlené původními kulturami, za chráněné, což jihoamerickým těžařům nebrání v demolování ekosystému všude kolem nich. Africké kulturní dědictví sice může ležet na srdci organizaci Survival International, ale té se čínští byznysmeni, kteří v Africe uzavírají čtyřicetimiliardové obchody, na vesničku, co stojí v cestě ropovodu, ptát nebudou.
Domorodci na Filipínách se pokusili postavit do cesty podnikatelským skupinám, které si nárokovaly jejich území, minulý rok. Svou zemi vyznačili na trojrozměrných modelech, které vyrobili prostřednictvím satelitní navigace, přírodních barviv a lepenky. Snaha přinesla brzké ovoce – filipínské úřady změnily existující zákon a jakékoliv měření prostoru, které neprovádí vystudovaný inženýr, prohlásily za protiprávní. Inženýři podnikatelských skupin vs. negramotné obyvatelstvo zemí, kde se dá něco těžit nebo stavět – 1:0. Podobná snaha amazonského kmene Surui, kde se všichni jmenují Surui, byla úspěšnější. Indiáni jednoho z nejzachovalejších kmenů na světě zmapovali své šestisettisíciakrové území přes Google a vymezili je proti těžařům a dřevorubcům. Těžko by něčeho takového docílili, kdyby je k internetu nepřipojil Almir Surui – první Surui, který vystudoval střední školu.
Zničil tenhle Surui suruiskou kulturu? Nebo ji zachránil a připravil na nový věk? Byl cestovatel Emil Holub padouch nebo hrdina, když objevil světu africkou Zambii? A co Hanzelka a Zikmund, kteří profrčeli Afrikou v tatrovce a na Kilimandžáro zapíchli českou vlajku? V pohodě? Pak mi ale neříkejte, že vyžraný Američan, co poskakuje před kamerou s papuánskými domorodci, nosí v batohu holokaust. Lidská civilizace se vždycky vyvíjela tak, že mobilnější, silnější a početnější národy prosvištěly územím těch méně mobilních. Jen jim přitom neříkaly „původní obyvatelstvo s tisíciletou tradicí“, ale „barbaři“, a pokud je nesmetly z tváře světa ohněm a mečem, prošpikovaly jejich civilizaci svou kulturou jako vepřovou panenku špekem a slaninou. Když se vám domorodec začne sápat po foťáku, plácnete ho přes prsty. Kdyby takhle ve středověku odpírali ty tehdy bizarní, divné věci, jako je papír či kompas, čínští obchodníci těm méně vyvinutým evropským, bůh ví, jestli bychom dnes nejezdili do práce koňmo. Ale ti Papuánci mají přece tisíciletou kulturu! Ano. Nechcete ji ale zachovat jen pro to, abyste měli na cestě kolem světa co fotit? Ta kultura se už několik set let protáčí jako šroubek se strženým závitem. Pravda, není to ta nejpopulárnější myšlenka pod sluncem, ale lidstvo se nikdy nevyvíjelo přešlapováním na pár čtverečních metrech uprostřed džungle. Nostalgie po „přírodním“, „přirozeném“ stylu života bez toho ošklivého betonu a smradu z výfuků je hezká věc, ale svět se utváří a žije dynamikou a pohybem. Evropa se přelila přes Ameriku, pak se vlnou vrátila Evropě, po odlivu ji, jak to ve 21. století začíná vypadat, nahradí proud z Asie. Svět se mění, ale neumírá. Když Německo vstoupilo do Evropské unie, Tyroláci nepřestali jódlovat a nosit lederhosen. Když Japonsko otevřelo brány světu, jeho tradice nezmizela, naopak rozkvetla věcmi, jako jsou komiksy manga, které dnes Japoncům nikdo neodpáře – a které přitom existují jen díky těm komiksům, které na Honšú a Kjúšú natahali Američané. Dvě třetiny populace tradičních sibiřských kmenů Khanty a Mansi se přestěhovaly do velkých ruských měst samy od sebe. Jejich představitelé dnes jednají s ruskými, finskými, maďarskými a estonskými prezidenty o náhradu škod, které na jejich území napáchaly těžařské společnosti, nikoliv ve formě tažných sobů. Když Evropané v Americe vymlátili indiány a zbytek zdecimovali ohnivou vodou, vytvořili světovou mocnost, bez které by demokracie, svoboda a lidská práva a taky životní styl a pohodlí, na které jsme zvyklí, neexistovaly. Severoameričtí indiáni kmene Makah ve státě Washington zatím začali nosit džíny a hrát na playstationu, ale pořádají také kmenové potlachy a loví velryby. Velryby? Ano, jistě. Chcete jim v tom bránit? Je to přece jejich tradice.
Chcete vidět, jak ta velryba chrlí krev, a pak si do ní hryznout někde v týpí? Máte možnost. Jsme globální turisté a Matt je naším prorokem. Mohl by dělat ve farmacii a na každém kontinentu rozdávat Viagru od Pfizera. Mohl by být byznysmanem a na každé poušti postavit hotel. Mohl by být misionářem a do každé vísky zanést křesťanství. Mohl by být žoldákem a v každé džungli si odškrtnout jeden headshot. Místo toho tancuje. Říká, že se vejdeme všichni do jednoho záběru. Že smyslem našich životů není makat deset hodin denně a pak si vybrat týden dovolené. Že jsme měli dva tisíce let na to, abychom poznali tuhle planetu, zušlechtili ji a naučili se táhnout za jeden provaz. A že jestli toho máme docílit tím, že zohýbáme dosud nedotčené civilizace, budiž. Ne že bychom měli vybombardovat Papuu Novou Guineu a tam, kde nepostavíme McDonaldy, to pro jistotu posypat solí. Jde ale o to, že jestli domorodce neseznámíme s realitou kolem nich my, udělá to za nás někdo jiný. A pořád je lepší, když černouška v Zambii jeden seznámí s videokamerou, než když ho druhý naučí ovládat kalašnikov.
O autorovi| DAREK ŠMÍD redaktor Pátku darek.smid@lidovky.cz
