Tehdy se už těšil coby úspěšný spisovatel značné úctě. Pobouření provázející vydání jeho Tess z d’Urbervillů (1891) či Neblahého Judy (1895) odnesl čas a Thomas Hardy byl nyní váženým členem vyšších společenských kruhů. Bylo paradoxní - a těch paradoxů bylo v jeho životě více -, že sotva pobouření nad knihami přešlo a Hardyho začali uznávat i „strážci morálky“, kteří dříve jeho knihy teatrálně pálili, on sám ztratil veškerý zájem o psaní beletrie. „Tahle zkušenost mě dokonale vyléčila z nějakého dalšího zájmu o romány,“ vzpomínal později.
Na formální funkci předsedy byl tedy v roce 1909 Hardy dokonalý kandidát: uznaný autor, který více či méně deklaroval završení svého románového díla a nyní se jen občas věnuje poezii, která - jak často zdůrazňoval - ho přitahovala vždy. V roce 1898 vydal sbírku básní Wessexské básně, v níž jako by se loučil se světem svých románů, odehrávajících se v imaginárním kraji Wessex. O tři roky později vydal sbírku Básně minulé a přítomné, a pak až do roku 1908 průběžně publikoval rozsáhlé, z větší části blankversem psané panorama napoleonských válek. Zejména první dvě sbírky stojí za pozornost - ukazují totiž Hardyho jako básníka neobyčejně vnímavého, ale též řemeslně zdatného. První básně, například slavná „Když vydal jsem se k Lyonnesse“ (Lyonnesse je legendární kraj z artušovských legend), nezapřou pod artušovskotennysonovskými odkazy a archaizováním moderní vnímavost. Té však měl Hardy dát volný průchod až v následujících letech. „Jak mě jen ničíš svým voláním...“ Spisovatel, který se v roce 1910 ujal čestné funkce, byl teprve v polovině tvůrčí dráhy. Romány opustil, ale o to víc jej lákala poezie. Jakkoli cynicky to může znít, katalyzátorem, jenž v něm zcela oživil básníka, byla smrt jeho ženy Emmy - právě po jejím skonu Hardy začal psát básně, které dodnes uchvacují svou působivostí. Thomas Hardy jako moderní básník se zrodil roku 1912. Tak to alespoň - a velice přesvědčivě - podává Claire Tomalinová v biografii Thomas Hardy: Muž rozervaný časem. „Hardy byl velký viktoriánský romanopisec... a zároveň jeden z největších moderních anglických básníků,“ píše Tomalinová.
Odchod Emmy podle všeho poskytl Hardymu onu distanci, kterou jako autor tolik potřeboval (ostatně i ve svých románech zhusta používá příběhy zaslechnuté v dětství, postřehy učiněné kdesi dávno a vyryté do paměti). Emma odešla, nebylo návratu, a stárnoucí básník mohl vytvořit jedny z nejúžasnějších elegií, jaké byly v anglickém jazyce za posledních dvě stě let napsány.
„Jak mě jen ničíš svým voláním, svým voláním,/ že prý už nejsi jako tenkrát,/ když nadobro jsi přestala být pro mě vším;/ žes zase ta, kterou jsem měl rád,“ hořekuje básník nad smrtí své ženy. Chtělo by se dodat „milované“, jenže právě zde je problém. Manželství nebylo v posledních desetiletích šťastné, v době, kdy Emma zemřela, byl Hardy zamilován do jiné ženy, s níž se posléze oženil (a která z pochopitelných důvodů jeho pozdní básnické dílo mohla docenit jen částečně), a s Emmou žil sice v jednom domě, ale odděleně.
Snažit se vysvětlit tyto básně pocitem viny, lítosti, či snad kritizovat básníka za neupřímnost, by však bylo laciné. Za skvosty světové literatury se tají často zvláštní inspirace a je na čtenáři, aby jim přiznal jejich velikost a přijal je takové, jaké jsou. Hardyho básně jsou krásné a stejně znepokojivé jako jeho romány, ba dokonce by bylo možné říct, že na romány vrhají nové světlo: teprve v básních mohl vyjádřit to, čemu v románech bránila pravidla seriálu a ohledy na čtenáře. On sám byl přitom zmítán hlubokými pochybnostmi, zda by tyto intimní básně měl zveřejnit. Esejista a kritik Arthur Benson později vzpomíná: „Říkal mi, že už má dost básní na sbírku, ale nebyl si jist, zda tam má zařadit i verše, které napsal po smrti své ženy.... říkal, že ho ty verše napadaly samy od sebe, že mu to přišlo velice přirozené, zahleděl se přes léta do minulosti a začaly se mu vybavovat obrazy.“
Hardyho pozdní básně vycházely ve stejné době jako knihy nové generace autorů, Jamese Joyce, T. S. Eliota či Ezry Pounda. A také od nich se stárnoucímu básníkovi, jehož román Daleko od hlučícího davu (1874) označil Henry James za „příklad dokonalého viktoriánského románu“, dostávalo náležitého respektu. Pound, jehož rozhodně nelze podezírat byť jen z náznaku staromilství nebo přehnaného respektu vůči starším autorům, označil Hardyho básně za skvosty moderní poezie a dodal, že je to „sklizeň, v níž se zúročily zkušenosti z dvaceti románů.“ Jiná významná postava modernistického hnutí, Lytton Strachey, ve své recenzi píše: „Tyto básně jsou tak moderní jako žádné jiné. Ano, promlouvá z nich k nám autor Neblahého Judy, ale nyní se soustředěním, intenzitou, jemnou, znepokojivou silou poezie.“ Skutečně, básně, které Hardy napsal v posledních dvaceti letech života patří k tomu nejlepšímu, co v anglické poezii počátkem dvacátého století vzniklo. Zájem o Hardyho poezii rostl od šedesátých let 20. století, skutečné renesance se pak dočkal až na přelomu tisíciletí. Zasloužil se o to zejména James Gibson, který pro nakladatelství Macmillan uspořádal autorových 900 básní a v knize zvíci tisíce stran konečně dnešnímu čtenáři nabídl úplný přístup k autorovu básnickému dílu. To je vskutku nesmírně rozsáhlé (při neobyčejně vyrovnané kvalitě), uvážíme-li, že Hardy jako básník veřejně vystoupil až v osmapadesáti letech a že soustředěně se poezii věnoval až na sklonku života. Teze Claire Tomalinové, že se Hardy jako básník zrodil onoho listopadového dne roku 1912, může působit jako konstrukce životopisce, nicméně v tomto případě má oporu v celém díle. Vždyť snad pro žádného anglického autora není tak důležitá minulost a ne-přítomnost jako pro Thomase Hardyho.
Básník nepřítomnosti a minulého času Minulý čas je vskutku charakteristický pro celé jeho dílo, tedy romány, povídky a konečně i básně. Hardy píše o tom, co se stalo, co se nemůže odestát, případně o tom, co se stát mohlo, leč nestalo. Svět, který zachycuje ve svých knihách, není světem jeho současnosti, nýbrž minulosti. Pracuje - jak výborně ukazuje Tomalinová - s příběhy odposlechnutými od předků, pochycenými z lidového vyprávění, případně zažitými během svého dětství.
Právě tomuto období autorova života se Tomalinová věnuje velice detailně - a právem. V dětství měl Hardy díky každodennímu, několikakilometrovému docházení do školy možnost poznat dokonale rodný kraj, zblízka se seznámit s přírodou a projít si všechny ty polní cesty a stezky, které v době jeho dospělosti dávno vzaly za své s proměnou venkova a příchodem moderní dopravy, zejména železnice. Od Wordsworthe jen málokterý anglicky píšící autor dokázal tak detailně pozorovat přírodu jako Hardy; a stejně tak jen málokdo dokázal své někdejší postřehy uchovat a po tolika letech ztvárnit v literárním díle.
Právě přesné detaily ze života přírody dodávají jeho popisu venkova přesvědčivosti, třebaže od Hardyho životopisců víme, že v pozdějších letech už zdaleka tolik času na venkově netrávil. Claire Tomalinová v tomto příkladě poukazuje na další z paradoxů jeho života a tvorby: „Je nečekanou a téměř šokující zvláštností Hardyho života, že po dalších pětadvacet let téměř bez výjimky s příchodem jara podstupoval dlouhou cestu vlakem na nádraží Waterloo a ochotně vyměnil krásu venkova, zpěv ptáků a svěží vzduchu za smog a často nuzný příbytek ve městě, jen aby mohl být účasten sezonních rituálů vyšší třídy.“ Jako by Hardy ten odstup bytostně potřeboval, aby se mohl plně vyjádřit.
Minulý čas - a čas vůbec - je však podstatný i uvnitř jeho románů. Obecně lze říct, že v anglické literatuře protagonisté hodně cestují: jezdí dostavníkem, na koni, plaví se po mořích, řekách. U Hardyho však chodí pěšky. Podobně jako on chodil do školy v Dorchesteru, i oni chodí po polních cestách, vnímají svět kolem sebe a... míjejí se. Špatné načasování je opakujícím se motivem Hardyho románů a zdrojem tragiky. Většinou se postavy minou jen o okamžik, ale právě ten okamžik se později ukáže jako zlomový. Je to zvláštní: na jedné straně nám Hardy předkládá tradiční svět venkova s jeho cyklickým časem, rozšafností, neuspěchaností, na straně druhé přísně měřený čas moderní doby, představovaný zejména jízdním řádem železnice; a kdesi uprostřed je čas úplně jiný, čas, který nejde vyjádřit čísly ani uchopit, čas, který je nahodilý a který hrdiny vrhá do zkázy.
Rodákovy návraty Ambiciózní Hardy si poměrně záhy ve své kariéře uvědomil, že chce-li uspět jako romanopisec, musí vzdělanému čtenáři nabídnout něco jiného než sociálně vyostřené příběhy; jinými slovy, že musí napsat takový román, který nabídne portrét úchvatné přírody, trochu venkovských zvláštností (například pašeráctví) a zároveň představí venkovany tak, aby to městské čtenáře pobavilo a vzdělané venkovské neurazilo. V románu Daleko od hlučícího davu se mu to dokonale podařilo a Hardy se konečně etabloval jako romanopisec.
Třebaže v celku Hardyho díla nepatří tato kniha k největším, už v ní se projevuje jako mistr jazyka. Neobyčejně krásná jsou zejména líčení venkovské přírody - právě ta společně s pasážemi z pozdějších mistrovských knih, jako jsou Rodákův návrat (1878), Lesáci (1887), Tess z d’Urbervillů nebo Neblahý Juda, dělají z Hardyho spisovatele, který dal slovesný výraz anglické krajině. Výraz, který i po století Hardyho následovníky zavazuje - příkladem je John Fowles, jenž v popisech krajiny vděčí Hardymu za víc, než by si možná byl ochoten přiznat.
O Hardyho velikosti svědčí, že se odmítl vydat snadnou cestou a nesnažil se zopakovat komerčně úspěšný recept ze své románové prvotiny. Naopak, čím dál silněji nechával ve své próze zaznívat ponuré, melancholické tóny, vyjadřující jak nostalgii nad plynoucím časem, tak vědomí osudovosti lidské existence.
V souvislosti s Hardyho pozdními romány kritici spekulují o vlivu Schopenhauerovy filozofie. Ono melancholické naladění, bolestné vědomí, že vše spěje do minulosti, kde bude nenávratně ztraceno, je však u Hardyho přítomno od samého počátku až do konce. Zaznívá v Rodákově návratu, kde nám říká, že návrat vlastně vůbec není možný, a stejně tak v jeho úchvatných elegiích, v nichž volá ani ne tak svou zesnulou ženu, jako spíše onen kdysi šťastně prožitý čas.
Thomas Hardy je básník pomíjivosti -a právě ve svých pozdních básních dokázal tento melancholický pocit vyjádřit nejlépe.
Před sto lety byl Thomas Hardy jmenován předsedou britské Společnosti spisovatelů. Mělo to být uznání za celoživotní dílo. To však zdaleka nebylo uzavřené. Po roce 1912 se Hardy plně projevil jako moderní básník, ale Hardy viktoriánský romanopisec jej dál zastiňoval. Až po roce 2000 bylo jeho básnické dílo široce zpřístupněno. Do češtiny však dosud přeloženo není.
Thomas Hardy: The Time-Torn Man Claire Tomalin Vydala nakladatelství Viking a Penguin, London 2006, 486 stran. Thomas Hardy A Biography Revisited Michael Milligate Vydalo nakladatelství Oxford University Press 2004. 625 stran. The Complete Poems Thomas Hardy Uspořádal a předmluvu napsal James Gibson. Vydalo nakladatelství Palgrave Macmillan, London 2002. 1040 stran.
Když vydal jsem se k Lyonnesse Když vydal jsem se k Lyonnesse, vzdálené na sto mil, sníh každou haluz skryl, nad mnou svit hvězd, vůkol ni hles. Když vydal jsem se k Lyonnesse, vzdálené na sto mil. Co událo se v Lyonnesse, když přebýval jsem tam, měl prorok by za klam. I moudrý mág by stěží snes, co událo se v Lyonnesse, když přebýval jsem tam. Když vrátil jsem se z Lyonnesse, zrak kouzlem naplněn, navždy nepochopen, z mé záře div že nešel děs, když vrátil jsem se z Lyonnesse, zrak kouzlem naplněn. 1870, z The Complete Poems T. Hardyho pro LN přeložil Petr Onufer
Za h rad ní křeslo Zelený nátěr z něj už dávno oprýskal a nohy se mu rozjíždějí dál a dál, o de všech opuštěno, čeká jej jen zmar, ode všech opuštěno, čeká jej jen zmar. V noci, když rudé květiny zčernají, zas do něj titíž co kdysi sedají a bývá jich tu pěkných pár a bývá jich tu pěkných pár. Pod jejich vahou křeslo neprohne se a mráz je nespálí, povodeň neodnese, lehcí jsou totiž jak oblak par. Lehouncí jsou jak oblak par! 1922, z The Complete Poems T. Hardyho pro LN přeložil Petr Onufer
V anglické literatuře protagonisté hodně cestují: jezdí dostavníkem, na koni, plaví se po mořích, řekách. U Hardyho však chodí pěšky. Chodí po polních cestách, vnímají svět kolem sebe a... míjejí se. Špatné načasování je opakujícím se motivem Hardyho románů a zdrojem tragiky.
O autorovi| Ladislav Nagy, anglista
