Je to zvláštní: jak si člověk bere starosti lidstva, které se ho už ani nebudou týkat. Vědomí rodu, které nemají jiní tvorové. Sledujeme vývoj medicíny, dopravy, architektury, vědy. Zajímají nás cesty do vesmíru! Na Zemi, v moři i na souši, se pořád dějí věci, které budou mít vliv na život: na náš? Hm, jak u koho.
Teď se psalo o tom červeném bahně v Maďarsku, ale nikdo nám neřekl, co s tím mínili původně dělat. Až teď jsem se to dověděl, a z Literárních novin: že to hnojiště mínili zaházet struskou a na to ještě navézt zeminu. To mělo stačit? U nás se hledá úložiště radioaktivního odpadu: každý to odmítá. Já sleduju prostřednictvím Hlasu Nadějkova, jak se tomu brání oblast zvaná Čertovo Břemeno. Nevím: nemůže se to házet do vybraných dolů? Ale s pokročilejší technikou prý se toho bude ještě dát využít; ale to mne také nemusí svrbět.
Nevím, jak dlouho ještě budu vidět Pankrác, ale nepřeju si, aby tam stály ty mrakodrapy. Nechci, aby se stavěla dálnice přes Bílé Karpaty na Slovensko. Praha 7 teď má v plánu stavět novou radnici někde v Argentinské ulici: tam nic nejede a pěšky to bude daleko, ale z toho mne nohy možná už bolet nebudou...
Tak krátký je život, a tak dlouhé starosti v něm! Čím jsem starší, tím se mi zdá kratší. Co trvalo roky, má jen krátký zápis v mém vědomí. A ničeho mi není líto, za ničím neteskním, vše je vyřízeno. Líto je mi jen některých lidí: když se bojím, že jsem jim nějak ublížil, křivdil, nerozuměl. Jdu krajinou svého života, a odškrtávám mrtvé kamarády: jako stromy; a moje krajina pustne. A nic bych nechtěl prožívat znovu, nikam se vrátit: jenom mi roste vzácnost toho, co mi zbývá. Někdy mě trápí svědomí, že se zbylým přátelům nestačím dosti věnovat, jaksi je obsloužit. Ale počet mých vztahů do minula, kupodivu, roste.
Čím jsem starší, tím se také víc divím tomu, že se na Zemi život vyvinul. Když uvážíme, jakým rozumem ho vnímáme a žijeme, je nepochopitelné, jakou náhodou sám, bez rozumné vůle vznikl. A tu je nám záchranou před šílenstvím mýtus o Bohu a Stvoření. Bez důvěry k tomu bylo by všecko nahodilé, marné, zbytečné. Dokonce mi napadla myšlenka až geniální: že tato Země, to je vlastně onen Ráj. A náš život v něm je riskantní Boží dar: vždyť to někdo ani nepochopil! Bydlet ve víře je štěstí. A z toho hlediska vlastně většina lidí na Zemi žije jak nevědomá zvířata.
Jak je náš život biologicky rozličně krátký, tak naproti tomu má mnohonásobně velký obsah. Je to minulost, které jsme si v nějaké míře všichni vědomi. Já například si čítám ke svému životnímu vědomí, co jsem si vzal od Havlíčka, Nerudy, Čapka, od malířů a ze starých lidových písní. A v opačném směru, do budoucnosti, mám všecky ty zájmy a starosti o Pankrác i vesmír.
