Původní televizní inscenace 10 způsobů lásky, kterou ČT 1 premiérovala v nedělním primetimu, byla jako z jiného světa. Měla vypovídat o, hm, deseti způsobech lásky mezi dnešní vyšší střední třídou, ale místo toho tlačila jakési karikatury lidí do naprosto vykonstruovaných situací.
Scénář napsali Pavel Kohout a Jelena Mašínová podle Kohoutovy hry Arthurovo Bolero, která se inspirovala dramatem vídeňského dramatika Arthura Schnitzlera Rej. Převzatá dějová struktura, v níž tahle postava spí s tímhle, který spí s touhle, která má za milence tohohle, až se kruh dostane zase zpátky na začátek, byla na výsledku ještě to nejzajímavější. Ve všem ostatním se film míjel nejen s reálným lidským životem, nýbrž i se současností kinematografie.
Být 10 způsobů lásky telenovela, nikdo by neřekl ani popel. Postavy tu s dramatickým výrazem sdělují věci jako „já mám taky duši“ či „každá žena je nejdřív panna“. Když chce některá z postav vyjádřit emoci, většinou vyjde polonahá na balkon a zařve, případně něčím bací o zem. A žádná z nich nezvládá víc než jednu polohu: hysterii, ironii, sebelítost, zamilovanost, ale nic mezi tím. Jenže film Viktora Polesného, který podobnou tematiku zabil už v páralovské adaptaci Milenci a vrazi, hraje na vážno a předstírá, že vypovídá o realitě. Vzory si vybírá zkušeně: utopenost osudů na pozadí chladné moderní architektury je jasnou citací Antonioniho, snímání postav skrze sklo či jejich „mřížování“ žaluziemi zase odkazuje k osudovosti filmu noir. Ale zatímco tyhle inspirace kdysi vypovídaly o skutečných lidech, respektive o jejich fantaziích, 10 způsobů lásky ukazuje pouze něčí zkreslenou představu reality. Zajímavé na tom filmu byly pouze dvě věci. Protože měl být promítán před desátou, neobsahuje i přes své téma žádnou nahotu; na duševním vývoji mládeže však může udělat daleko větší paseku než nějaká odhalená bradavka. A tím, jak omílá Bolero Maurice Ravela, dokáže tu skladbu divákovi znechutit úplně stejně jako televizní kampaň na předsednictví ČR Radě EU Ódu na radost.
O trochu lepší most mezi skutečností a ideály nabízí „pygmalionovský“ pořad Primy Nahá jsi krásná. Jeho premisou je vzít úplně obyčejnou holku z ulice, přesvědčit ji, že je krásná, jaká je, nechat ji svléknout do spodního prádla před kamerou i před zrcadlem - a pak jí předělat šatník, líčení, účes, zkrátka všechno to, bez čeho je „nahá“. I tady jde o pořad v hlavním vysílacím čase, a tak znělka nabízí ženské figury s retušovanými prsy a klínem, což žánru reality show čest nedělá. Přesto jde o celkem věrohodnou přeměnu „ošklivého kačátka“. Škoda jen, že pořad neví, kde skončit, a místo normálních pěkných ženských ze svých obětí nakonec vytvoří zmalované bábušky. A i tady se jde jen po vnějším zdání; doporučíme Primě přidruženou sérii „Když mluvíš, jsi chytrá“?
Hluboko v noci na úterý na ČT 2 běžel vynikající snímek Padlé ženy, který se realisticky ohlíží za církevními převýchovnými zařízeními pro „nepohodlné“ ženy, jež své chovankyně v Irsku zneužívala až do 90. let 20. století. Jestli byl nějaký film tohoto týdne „ze života“, pak tenhle.
