Stěžovala jsem si kamarádovi, jak mi život otravuje ta má prokrastinace, a on jen kroutil hlavou, co je to sakra za trend... V posledních dvou týdnech jako by prý všichni zázračně objevili tohle slovo! Je to fakt, vsadím se, že na Facebooku už nějaká skupinka profesionálů prokrastinace vysedává.
Za všechno může moderní technologie, protože ta namnožila naše možnosti, jak naložit se životem, na hranici snesitelnosti. Naše myšlenky, uložitelné a přenositelné na čipech velikosti rýžového zrna, jež jsou k dispozici prakticky kdykoli on-line, nám umožňují být velmi produktivní nehledě na místo a už vůbec ne na čas. Každý, kdo se pohybuje ve sféře abstraktního byznysu (finanční analytici, novináři, programátoři, personální konzultanti a další experti na ledacos), vměstná svou kancelář do kabely o velikosti A4. Signál internetu už je ve vzduchu stejně normální jako kyslík a práce třeba v kavárně ani tolik neobtěžuje. Výkonné technologie však torpéduje naše vlastní slabost. Prokrastinaci, termín latinského původu s významem „odložit na zítřek“, můžeme nahradit českým „otálet, poflakovat se a rozptylovat se blbostmi“. Komu hořela práce, a přesto sveřepě brouzdal po posledních fórcích na YouTube, plkal na Skypu a bedlivě pozoroval, jak mu do hrnku překapává osmá káva, ví, o čem mluvím. Někteří mí přátelé prokládají práci filmy nebo sexem. V momentech, kdy mám před uzávěrkou článku, zuřivě a donekonečna vyhledávám další a další zdroje a moje obočí je tak precizně vytrhané, že už z něj mnoho nezbývá.
Tenký led prokrastinace je vyšlapán lidmi, o kterých newyorský sociolog Dalton Conley píše ve své knize s názvem Elsewhere U. S. A. Conley píše o Generaci Jinde, lidech, s nimiž se naprosto ztotožňuji, o lidech, kterým život splynul do jediného proudu, namíchaného z práce, domova a zájmů. Žádná work/life balance, protože tyto dvě věci nejsou oddělené. Technologie smazala hranice mezi domovem a kanceláří, mezi víkendem a pracovním týdnem, mezi dovolenou a služební cestou. Pracovní hodiny podle uvážení (tedy třeba ve tři ráno či v neděli dopoledne) budí dojem, že jsme situaci opanovali, jelikož však Generace Jinde sdílí neustálý vnitřní neklid, úplně tak to nebude. V neděli dopoledne můžeme jít do kostela, s dítětem do lesa, spát či zasednout k počítači a pracovat, ale ať si vybereme kteroukoli z možností, budeme litovat a zvažovat, zda jsme neměli přece jen... Strachujeme se po rimbaudovsku, že ten pravý život je jinde. V důsledku ubereme práci, procházce nebo spánku na kvalitě, a výsledkem je stejně jen neklid. Máme prostě neustále dojem, že bychom měli být jinde, než kde zrovna jsme. Jak Conley postřehl, pocit, že jsme na tom správném místě, přichází výhradně v momentě, kdy se právě přesouváme z místa A na místo B. Jen tehdy se naplňuje náš život. Vybavila se mi báseň Bertolda Brechta, v níž cestující z kraje cesty sledoval, jak jeho řidič vyměňuje kolo automobilu. Neměl rád místo, odkud odjel, ani to, kam mířil, přesto však pozoroval výměnu kola s netrpělivostí.
Možná to jen znamená, že jsme si části dne rozsekali na drobnější kousky, namísto osmi hodin pracovních, osmi domácích a osmi spánkových postupujeme třeba v desetiminutovkách. Navíc stačí vystrčit paty ze Západu a ocitneme se mezi lidmi, jejichž domovy jsou dosud zároveň jejich dílnami či obchůdky a jejichž čtvrtou stěnu obýváku tvoří ulice.
Podle Conleye jsme nezměnili činnosti, ale dali jsme jim nový význam. Odletíme snadno a levně na dalekou pláž, ale třikrát denně se přímo z písku nalogujeme k internetu. Kdo má v e-mailu nastavenou automatickou odpověď typu „nepřítomen, odpovím po návratu“, je frajer. Můj partner, jehož si práce posílá mezi Evropou a Amerikou, v poslední době ani nevybaluje kufr. Je doma moc rád, ale kufr leží v ložnici otevřený, se střevy napůl venku jako v hotelu. Jsme zkrátka připraveni být ve vteřině jinde.
O autorovi| NORA GRUNDOVÁ, autorka je redaktorka Pátku
