LEKCE ZE ŽIVOTA
Měla jsem idylické dětství a nebyla jsem připravena na to, že život dokáže být i krutý. O to hůř jsem se vyrovnávala s prvními tragédiemi, které mě krátce po sobě zasáhly. Když mi bylo osmnáct, otec zemřel při autonehodě. Maminka se s tím neuměla vyrovnat a odešla za ním. V téže době jsem přišla den po porodu o první dítě, po kterém jsem nesmírně toužila. Zachránilo mě jen to, že jsem holčičku nestihla držet v náručí. I tak se mi zdálo, že život pro mě ztratil smysl. Bála jsem se, že už nebudu mít děti.
Bolest mi pomohli překonat mí blízcí a spousta práce. V osmnácti jsem nastoupila jako elévka do Divadla Spejbla a Hurvínka. Po studiu na DAMU jsem se tam vrátila a zůstala mu věrná dodnes. Krásných čtyřicet dva let.
Před Milošem Kirschnerem jsem měla zpočátku velký respekt a trému. Byl velkou osobností a jeho životní i jevištní zkušenosti byly s těmi mými nesrovnatelné. Učil mě o divadle, humoru, satiře, herectví i o životě. Skvělá škola!
„Kam jdeš, Štáchová?“, zeptal se mě jednou. „Domů,“ odpověděla jsem. „Půjdeš se mnou,“ poručil. A tak to začalo. Doprovázela jsem ho a netušila, že mu pomáhám. Krátce před tím totiž onemocněl cukrovkou a ze zdravotní nejistoty se u něj vyvinula fobie, kterou tajil. Bál se být sám, aby nezůstal bez pomoci v případě nečekaného hypernebo hypoglykemického záchvatu. Náš vztah se vyvinul z přátelství. Dalšímu jsem se bránila, měla jsem zásadu: ženatý nikdy. Láska ale nakonec byla silnější. Sedm let jsme respektovali jeho rodinu a čekali, až děti dospějí. O samotě v době prázdnin, víkendů a Vánoc ví své každá, co to zažila. Byla to však moje volba.
Lidé si mysleli, že tomu rozumějí: Byla jsem pro ně mladá atraktivní holka, co šla po penězích. Miloš přitom nic neměl. Když jsem se s ním chtěla někam posadit, musela jsem často vymýšlet, jak to navlíknu, abych ho mohla pozvat.
Jeho děti vyrostly, mně táhlo na třicet. Chtěla jsem situaci konečně řešit, mít vlastní děti. I za cenu, že půjdeme každý svojí cestou. Zvolili jsme tu společnou a utvořili jsme velkou rodinu, kam k jeho třem dětem přibyly i dvě naše. Nádherný čas!A když je dlouho dobře, zákonitě přijde pohroma. Nezaviněnou autonehodou jsem přišla o obličej. Naštěstí jsem se dostala do rukou požehnaného plastického kouzelníka profesora Fáry. Dost se na mně vyřádil.
Nejdřív jsem se bála o život, potom o oči, protože se nevědělo, zda nebudu slepá. Ležela jsem zafačovaná jako mumie. Jediným otvorem byla sešitá ústa, kterými mě hadičkami krmili a napájeli. Pocit štěstí, když mi sundali obvazy a zjistila jsem, že vidím, je k nepopsání. Radost zakrátko vystřídal další šok, když jsem zjistila stupeň devastace. Z mé podoby nezbylo nic. V domě jsem měla zakrytá všechna zrcadla, nemohla jsem jít otevřít ani pošťačce.
Můj muž byl úžasný. Bral si ženskou, která se mu líbila, a najednou měl vedle sebe něco, co nebylo záhodno ukazovat. O hloubce vztahu mě přesvědčil tehdy, když mě ujistil, že mě miluje pro to, co je pod fasádou, a dokládal to každým svým činem.
Po mnoha operacích se mi vrátila podoba, ale radost netrvala dlouho. Vyhodili nás z divadla v Římské a my se ocitli bez střechy nad hlavou. Starosti s uhájením existence i vyčerpání zavinilo, že se můj muž těžce rozstonal. Nemoc, dlouhé umírání a bolestivý odchod si rozhodně nezasloužil ten, kdo celý život rozdával smích, pohodu a lásku. Nemohl mluvit ani psát. Denně jsem za ním chodila a sbírala jsem sílu k tomu, abych se tvářila, jako že se nic neděje.
Po Milošově smrti jsem byla jmenována ředitelkou. Musela jsem se za běhu učit nové disciplíně, převzít zodpovědnost za celé divadlo. Podařilo se. Zase jsem byla chvilku šťastná a přišla další podpásovka. Žaloba z Plzně, kde si počkali, až hlavní aktér a pamětník odejde a zkusili své štěstí u mě.
Následovalo jedenáct let nejistoty, starosti o existenci divadla a hrozný pocit bezmoci. Nechápala jsem, proč se vůbec musím špinit s lidmi, jejichž jediným motivem byla drzá a ničím nepodložená chamtivost.
Důsledkem byla nemoc. Rakovina je psychosomatického původu a mé síly po tom všem jednoduše vypověděly. Možná jsem i tak nějak podvědomě už nechtěla dál. A tělo poslechlo.
Z vteřiny na vteřinu jsem uviděla svět jinýma očima. Všichni jsme smrtelní, ale teprve když nám zubatá dýchne do týla, víme, o čem to je. Pak jsem se zmobilizovala. Našla jsem si reference a chytila se prognóz, že to nemusí vždy dopadnout zle. Měla jsem děti, které nade vše miluji, své blízké, přátele, divadlo. Dost důvodů žít a nevzdat to. Nemoc jsem tajila do chvíle, než jsem se uzdravila. Z touhy pomoci těm, co si z nejrůznějších důvodů neví se životem rady, jsem o tom napsala knihu a otevřela jsem se ostatním. Chtěla jsem jim na svém příkladu ukázat, že život hojí i ty největší rány, naděje umírá poslední a život je sinusoida. Chvíli nahoře, chvíli dole. Když jsou někde stíny, znamená to, že nablízku je světlo. A i to nejhorší, co nás na cestě potká, má smysl.
Kdybych měla svůj život prožít ještě jednou s tím, že se mi stane všechno, co se mi stalo, tak si hodím mašli. Nechci ale být mučednice národa. Jsou lidé, kteří zažili daleko horší věci. Když někdy sleduju dokumenty a vidím, co prožili třeba angličtí letci nebo vězni v koncentráku, tak se stydím hlásit se k tomu, že jsem taky něco hrozného prožila.
Každá životní zkouška mi něco vzala i dala. Když mi zbytečně brzy odešli rodiče, dospěla jsem. Díky bolesti ze ztráty dítěte si vážím každé vteřiny se svými dětmi. Úraz mě poučil o hodnotách člověka, které nemají s hezkou tvářičkou co dělat. Odchod manžela mě změnil. Převzala jsem plnou zodpovědnost za rodinu, za divadlo. Začala jsem psát, režírovat. Boj o divadlo mě donutil poznat důvěrně archivy i historii divadla a postavit se bezpráví a aroganci. Každý den, který jsem si vybojovala, žiji vědomě s úctou a smysluplně. Mám šťastný život.
