První kardiostimulátor člověku voperoval Švéd Ake Senning před 50 lety
Před nějakými pětačtyřiceti lety uprostřed noci přišel na ambulanci jedné velké nemocnice na americkém Středozápadě pacient. Škytal jako hodinky 60x za minutu a nebyl k zastavení. Byl to jeden z prvních amerických nositelů kardiostimulátoru. Lékař brzy přišel na to, co se stalo: Vodič pacemakeru se uvolnil a vnikl do bránice. Škytání způsobovaly elektrické impulzy... Lékař tedy zapíchl jehlu pacientovi do hrudi blízko stimulátoru, natáhl z jehly drát a uzemnil ho na trubkách ústředního topení. Škytání ustalo a nazítří chirurgové vodič vrátili na místo.
Cesta k ovlivňování činnosti srdce elektrickým impulzy se pootevřela už před více než dvěma staletími, kdy Luigi Galvani - inspirován zážitkem se žabími stehýnky -pouštěl do obnaženého srdce pokusných zvířat „rány“ z leidenské lahve. Tepající srdce se bez ohledu na svůj rytmus při každém „zásahu“ silně stáhlo. Taktéž reagovala i srdce popravenců včetně dekapitovaných. Před 80 lety pak jeden Američan sestrojil přístroj na ruční pohon (patrně dynamko na kličku, které nabíjelo kondenzátor), jímž prý dokázal rozchodit zastavené (patrně zvířecí) srdce. A tím to prozatím skončilo.
Další pokrok nastal až počátkem 50. let, a to na přímou poptávku kardiochirurgů. Ti začali úspěšně operovat srdce, a když to zjednodušíme, někdy se jim stalo, že spravené srdce nechtělo naskočit. A tady se účinný a bezpečný elektrický výboj docela hodil.
Nu, a když už se vědci začali zabývat oživením srdce, napadlo je, že obdobně by mohli pokulhávajícímu srdci vnutit pravidelný rytmus, obrazně řečeno: rovnoměrný krok. A poněvadž krok se anglicky řekne pace, zařízením tohoto druhu se začalo říkat pacemakery, tedy „krokovače“. U nás se pak ujal termín „budík“ - budily tep).
Neustále průběžně ponoukat srdce představuje problém evidentně složitější než oživení jednorázovým výbojem. Tím spíš, že pokud mělo mít smysl, musel si pacient svého budíka nosit s sebou, přesněji řečeno v sobě. A o tom se dalo uvažovat až po objevu spolehlivých tranzistorů.
A tak 8. října 1958 švédský kardiochirurg Ake Senning z karolinské nemocnice ve Stockholmu voperoval pacientovi první pacemaker. Přístroj umístil pod kůži nad žaludkem, elektrody všil přímo do srdce.
Konstruktérem pacemakeru byl technik Rune Elmquist z firmy Elema Schönander. Přístrojek připomínalo dno šálku, součástky byly zality pryskyřicí. Proti dnešním budíkům šlo o úplného brontosaura -velký, ale s malým „mozkem“. Pracoval s neměnnou frekvencí 72 tepů za minutu, baterie vydržela asi 20 minut, proto z pacienta trčely dráty k dobíjení.
Ještě téhož dne se však pacemaker porouchal a musel být vyměněn. Druhý vydržel osm dní. Na třetí si pacient (z latinského trpělivý) počkal tři roky. Jelikož přístroj nereagoval na tělesnou zátěž, jeho nositel se musel vyhýbat jakékoli námaze. Odborná veřejnost proto v jeho širší využití moc nevěřila. Dokonce sám Senning na zasedání americké Asociace pro hrudní chirurgii v příštím roce uvedl, že tato cesta se mu nezdá příliš slibnou. Jenže roku 1962 v Americe implantovali první kardiostimulátor řízený samotným srdcem. Ve stejném roce dostal budík první Čech.
A propos, první příjemce pacemakeru Arne Larsson, v čase svého znovuzrození třiačtyřicetiletý, žil dalších třiačtyřicet let a po pětadvacetinásobné výměně přístroje za stále lepší a lepší zemřel v šestaosmdesáti letech.
