Člověk se dostane na špatnou cestu, ani neví jak. Stačí slabá chvilka a může se stát třeba korupčníkem, nebo nedej pámbu i zlodějem. A jsou takoví, co se jim jen jednou zatmělo před očima, a skončili dokonce jako vrazi.
Moje postavení v lidské společnosti utrpělo v jednom malostranském kostele. Farář požehnal manželskému páru, a já se stala tchyní. Neomluvitelné.
Určitě se mi zhoršila povaha Není pochyb, že se mi musela zhoršit povaha. Vždycky se zhorší. Vím to, protože pár tchyní znám. Například moje babička. Tatínek vždycky viditelně trpěl, když zazvonila u dveří. Bydlela totiž ve stejném domě jako my, jenom o patro níž. A zvonila dost často. Aspoň tatínkovi se to tak zdálo. Vždycky trochu syknul. Když byla babička stará, už tolik nezvonila, protože měla berle a schody ji zmáhaly. Maminka jí vždycky v neděli vařila a my děti nosily jídlo dolů. Tatínek ale sykal stejně. Například když jsme vyřizovaly babiččin vzkaz ohledně toho jídla. Říkala vždycky, že nic nechce, a když, vůbec jí nezáleží na tom, co jí. Má jen jedinou prosbu, aby to bylo stehýnko.
Koneckonců i já měla svého času tchyni, dej jí pámbu lehké odpočinutí. Vlastně se mi nezdála špatná. Pokud jsem s ní ale byla sama. Jak u toho byl muž, stalo se něco zvláštního. Najednou mě jakoby převážili. To, co mě u každého zvlášť nanejvýš lehce nadzdvihlo, ztěžklo, když byli dva, několikanásobně. Měli podobný způsob myšlení a asi se tak narušila rovnováha. Tedy hlavně moje, duševní. Cítila jsem se v pasti. Jednou, když jsem čekala druhé dítě, se mne tchyně věcně zeptala: „A kam jí dáš postýlku?“ To zájmeno mne zarazilo. Ultrazvukem se ještě běžně nevyšetřovalo, nikdo nevěděl, jestli se narodí kluk, nebo holka.
„Proč myslíte, že to bude holčička?“ zeptala jsem se. Matka mého muže Petra se té otázce skoro podivila. „Protože jinak by byl Petr zklamanej,“ vysvětlila s jasným poukazem na to, že kluka už přece máme a porodit druhého by ode mne bylo vůči manželovi nefér.
Pak se divte, že se o tchyních vyprávějí zlé vtipy. Zajímavé ale je, že člověk, když se sám stane tchyní, na sobě žádné zhoršení povahy nepozoruje. Dokonce má často pocit, že dělá dobro. Například užitečnými radami. Někde se cení. Takoví poradci ministra, ředitele firmy nebo daňoví poradci bývají dokonce slušně placeni. Ale v tom je možná právě ta finta, že se jim musí platit. Jedna moje přítelkyně dostala kdysi od své tchyně radu, aby nepokládala na leštěný nábytek skleničky s vodou. Od té doby ji nezdravila a přestala jí půjčovat i děti. Za pár let sháněla radu, jak odstranit z nábytku bílá kola. V drogérii jí poradili leštěnku. Koupila, zaplatila a byla jim vděčná, i když kola úplně nezmizela.
Docela mě začalo zajímat, co mou přítelkyni, jinak celkem klidnou a přívětivou osobu, na té tchyni před lety tolik zlobilo. Zeptala jsem se jí nedávno. Hlavně proto, abych se něčeho takového vyvarovala. Zamyslela se a řekla: Že mě pozoruje.
Nepopuzovat je věda To je důležité vědět. Snažím se zjistit co nejvíc věcí, jimiž bych mohla popuzovat. Některé by mě samotnou vůbec nenapadly. Jako to s tím jídlem. Loni v létě se mi jedna bývalá spolužačka mého syna svěřila, že ji její tchyně terorizuje jídlem. Nejenže má vždycky, když k ní přijdou na návštěvu, navařeno, takže to vypadá, jako by počítala s tím, že doma se její syn ani vnoučata moc nenajedí, ale jde ještě dál.
„Představte si, že když jsme ji střídali na chatě, volala mi, co mi tam všecko nakoupila, prý abychom to nemuseli tahat s sebou. Já ji přitom o nic takového neprosila. Tak na to taky pozor - řekla jsem si. Problém však je, že nic neplatí absolutně. Setkala jsem se totiž s jinou mladou matkou, která si stěžovala na pravý opak: že její tchyně vůbec nevaří, a když k ní přijedou přes půl republiky na návštěvu, není v lednici ani mléko pro děti.
Pak hledejte něco jako pravidla, co je dobře a co špatně! Nenajdete. Ledaže by platilo: špatně je, cokoli učiníte. Nebo přesněji: Na všem, co učiníte, je něco špatně.
Že by? Zkusila jsem to ověřit a zkusila něco, co se nedalo, jak jsem se domnívala, zkazit. Věnovala jsem novomanželům byt, který velmi chtěli. Naštěstí to bylo v mé moci. Naneštěstí časem zjistili, že je v noci ruší šramot od sousedů. Zeť sice velkoryse připustil, že za to tak úplně nemůžu, ale pocit viny mi nevymlouvá.
Abych si ale nestěžovala! Ve skutečnosti mám neobyčejné štěstí. Moje jídlo zeťovi celkem chutná a zdá se, že mi i důvěřuje. Často mi totiž ukládá drobné úkoly a pak trpělivě vysvětluje, v čem jsem udělala při jejich plnění chybu.
Kupuje mi i dárky. Třeba sadu kořenek na otáčecím kotouči. Bohužel se mi nevešla do kuchyně, leda bych odstranila mikrovlnnou troubu. Rozhodla jsem se troubu ponechat. Řekl, že už mi nikdy nic nedá, a odešel bez pozdravu.
Přesto to se mnou zkusil ještě jednou. Po povodni mi koupil dokonce počítač. A nežádal za to nic jiného než trochu vděku. Rád slyší, když jednou týdně řeknu, že bez něj bych psala na starém šuntu. Nesmím ovšem vynechat.
Jo a taky chodí kontrolovat, jestli třeba nemarním čas u televize a na tom výkonném počítači píšu.
Tak píšu...
Zeť: přínos, nebo ztráta?
Několik let se potýkám s otázkou, jestli zetě považovat za přínos, nebo za ztrátu. Ono je to totiž sporné. Počítáte-li prostě fyzický či početní přírůstek, je to první alternativa. Do rodiny přibude jak on sám, tak většinou ještě nějaké vnouče. Berete-li v úvahu fakt, že vám zeť odvede z domácnosti dceru, dokonce ještě třeba s věnem, bude to druhá možnost.
Lze na to jít ovšem i jinak a ptát se, jestli vám zeť přináší spíše radost, nebo spíše starost. Nejpřesnější by bylo dělat si čárky. Jenomže někdy nevíte, do které kolonky zanést třeba skutečnost, že se zpil na počest vašich kulatých narozenin. Je to plus, nebo minus? Dnes už ale definici zetě znám: Zeť je člověk, který vám pomůže odhalit vaše chyby.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Dlouho jsem se domnívala, že všechny mé nectnosti už stačil pojmenovat manžel, který se na tuto věc specializuje již dlouho. Za více než čtvrt století zmapoval osm povahových vad, z nichž nejhorší je podle něj můj sklon k nedotahování kličky od oken do vodorovné polohy.
Řeklo by se, že další chyby už se budou hledat těžko. Avšak mladé oči jsou mladé oči. Hned si všimnou. Například že jíte moc rychle, moc šetříte nebo málo chválíte, dáváte příliš velké porce na příliš malý talíř, vybíráte špatné dárky a dost neoceňujete ty skvělé, co dostáváte. A někdy objeví vadu i tam, kde jste si byla jistá v kramflekách. Třeba že všechno stíháte. Podle něj jste únavně zrychlená. Nebo ve vaší dochvilnosti. Netušila jsem, že můžu někoho terorizovat podáváním oběda přesně ve dvanáct, ale musím uznat, že argumenty jsou přesvědčivé. Co když pozvaní snídali teprve v jedenáct? Zas měl pravdu Zkrátka člověk má na sobě pořád co zlepšovat, ale není to jen tak. Jednu špatnou vlastnost potlačíte, druhá vyvstane. V mém případě se mimo jiné ukazuje, že neuhlídám děti, jak bych měla. Přesněji - já je uhlídám, ale jen do chvíle, kdy se jejich otec, který mi je svěřil, vrací domů, aby je převzal.
V okamžiku, kdy je dvacet metrů od domovních dveří, děti z neznámých důvodů padají hlavou na zem, aby jim naskočily boule jako slepičí vejce.
Když zeť vchází do bytu, brečí kluci jako o život a já řeším s provinilým výrazem otázku, jestli mají naštípnutou lebku, nebo jen otřes mozku. Nevím, jak je to možné, ale funguje to stoprocentně. Dlouho jsem nevěděla, co s tím.
Odmítnout hlídání? Těžko.
Jsou to moje vnoučátka, velmi rozkošná a já je miluju.
Začala jsem jim omotávat kolem hlavy ručníky. A taky mě napadlo přejít do protiútoku. Došlo mi totiž, že chyby má i zeť, a nemalé. Například ta nedochvilnost. Řekne, že přijde v půl sedmé, a ještě v půl osmé není doma. Jako minulý týden. Kluky jsem vykoupala, dala jim najíst, omotala hlavy a pustila si zprávy v televizi. Tentokrát se budu tvářit já, těšila jsem se, jak se po zeťově příchodu významně podívám na hodinky.
Přišel až ve tři čtvrtě. Pět minut před tím (na Nově byly zrovna zprávy ze zahraničí) se ozvala z rohu místnosti těžko identifikovatelná rána následovaná panickým dětským řevem. Na chlapečky, z nichž jednomu jsou dva a druhému čtyři, spadla kredenc. Přesněji komoda, ale vyšší než oni. Ručičkama vzpírali masivní kus nábytku, z jehož horní desky jim sklouzla na nožičky váza, přehrávač, tři rodinné fotografie v rámečcích a jeden díl encyklopedie.
Když vešel jejich otec do místnosti, vzpírali jsme všichni.
Řekl jen: Co jsi dělala?
Dívala jsem se na zprávy - odpověděla jsem.
Aha, pravil významně. Zprávy, to ty nevynecháš.
Zas má pravdu. Skutečně v tom může být kus závislosti ne nepodobné závislosti na droze.
Jednu věc ale nechápu. Proč ty děti nenapadne ověřovat stabilitu nábytku v přítomnosti rodičů, s nimiž tráví přece jenom většinu času.
Ne že by to nebyl zajímavý experiment. Dokázal, že otevřením všech plných šuplíků najednou komoda padá směrem dopředu. O to víc, čím vyšší má nožičky.
***
Je zeť přínosem, nebo ztrátou? Dnes už definici zetě znám: Je to člověk, který vám pomůže odhalit vaše chyby.
