První kameru mi vypůjčil táta, když jsem chodil na základní školu. Byl veterinář a v rámci nějakého odborářského fondu zakoupili Admiru 8 pro volný čas. Zachytil jsem se drápkem a už nepustil.
Však mu to máma hodně dlouho vyčítala. Běhal jsem s kamerou, pokoušel se točit hrané filmy a údajně dělal ostudu.
„Filmové tkaničky“ 8 mm byly černobílé a němé, takže se zvuk natáčel dodatečně. Záhy jsem okolo sebe soustředil plno podobně filmem postižených kamarádů a kamarádek. Zjistili jsme, že existují amatérské filmové soutěže a začali točit „opravdové filmy“. Vyjadřovaly se k základním otázkám lidské existence a u dospělých budily shovívavý úsměv. My to však mysleli zcela vážně!
K projekci sestříhaného filmu jste tehdy potřebovali dvě věci: filmový projektor (promítačku) a magnetofon. Obraz se promítal z projektoru a zvuk šel samostatně z magnetofonu. Samozřejmě se často stávalo, že se oproti obrazu předběhl, nebo opozdil. Ve vypjatých „akčních“ scénách tak například třeskl výstřel z pistole, hrdina si dál na plátně odehrával svoji roli a teprve po pěti sekundách padl mrtev k zemi. Nebo naopak; když ležel v kaluži krve a odnášeli ho ze scény, padl výstřel.
To bylo fakt na nervy! Sice se pár nadšenců pokoušelo různými technickými udělátky synchronizovat projektor s magnetofonem, ale pokud si vzpomínám, pokusy to byly velice neúspěšné.
Barevný film O synchronním zvuku jsme si mohli v amatérských podmínkách nechat jen zdát. Ale objevil se první barevný film i v neprofesionálních podmínkách a to byla další motivace pro většinu filmařů. S drahým barevným filmem pak většina autorů točila detaily květin a na plátně se dojímala jejich krásou. Jenže východní blok zásobovala filmy východoněmecká firma ORWO a barvy byly zpočátku - řekněme velmi nestandardní. Možná ještě tak bílá bílá byla. Modrá však často připomínala zelenou, žlutá barva se na filmu téměř nevyskytovala, zato červené měla všechny možné odstíny, od oranžové po růžovou až fialovou. Podle toho, jak se soudruhům z NDR podařilo namíchat a rozlít na film jednotlivé barevné vrstvy. Největším nervákem bylo čekání na zásilku s vyvolaným filmem, co se na něm vlastně objeví.
Zvukový film Na počátku sedmdesátých let minulého století vstoupil do amatérského filmu i zvuk. Samozřejmě profesionálové s ním pracovali už dávno předtím, ale pro 8mm film byl stále nedostupný. Nebylo kam ho vtěsnat. Formát Standard 8mmvšak postupně nahradil formát Super 8, změnilo se perforování filmu a trochu místa vybylo. Vyvolaný film se doma nůžkami rozstříhal podle jednotlivých záběrů a sekvencí, pomocí speciálního strojku a lepidla se slepil a poslal se do Prahy k panu Dr. Rentzovi. Ten na okraj filmu nalepil miniaturní proužek z magnetofonového pásku a film poslal zpět. Na takto dodatečně vytvořenou magnetickou stopu se přes zvukový projektor zvuk nahrál. I ty výstřely byly téměř autentické, pokud se vám podařilo umístit zvuk na správné místo k obrazu. Objevily se také filmy, kde již byla zvuková stopa přímo na neexponovaném filmu, ale příliš se neujaly. Chyběly totiž malé filmové kamery se záznamem zvuku. Profesionálům, kde kameraman natáčel obraz a zvukař synchronně nahrával zvuk na magnetofon, jsme mohli jen závidět. Přesto vzniklo i v amatérských podmínkách mnoho zdařilých filmečků, na které vzpomínám dodnes. Například na stařečka, který na své zahrádce vyráběl betonové trpaslíky... Video vše změnilo Video a jeho relativně jednoduché zpracování na počítači udělalo v tomto oboru revoluci. Obraz a zvuk se nahrává současně, nosič záznamu se dá použít opakovaně, ceny neustále klesají a přitom technická kvalita roste. Každý dnes může být kameramanem a točit filmy. Jenže je patrná stejná tendence jako u digitální fotografie: stala se dostupnou, narůstá počet fotografů i filmařů, ale výsledky jsou často hodně podprůměrné. Kvantita vítězí nad kvalitou. Na druhou stranu je hodně autorů, kteří dokonalou techniku využili ve svůj prospěch a umějí udělat skvělé fotografie i filmy.
Navíc je paradoxem, že pro animované filmy už ani kameru nepotřebujete. Kompletní „film“ vzniká přímo v počítači. Videoklipy se přesunuly na internet, do mobilů, do reklam. Žijeme v audiovizuální době a umět natočit pár zdařilých záběrů patří k samozřejmým dovednostem zejména mladší generace.
Kinematografie pro všechny Existují hollywoodské komerční produkce, které diváky skutečně ohromí. Například trilogie Pán prstenů. Současně vznikají nezávislé a alternativní snímky. Navíc se i domácí video dá v dokonalé kvalitě promítat na stříbrné plátno. Kvalitní technika je dostupná pro každého tvůrce, který si chce natočit vlastní film (video). Rozdíl je pouze ve stopáži; amatérské filmy mají průměrnou délku 5 až 20 minut. Existuje ale i soutěž Minuta film, kde přijímají filmy do jedné minuty. Často jsem udiven, kolik informací a nápadů se do jedné minuty vejde! Žijeme s filmem již přes sto let - od první veřejné projekce Lumierova kinematografu dne 28. prosince 1895 v Paříži. A je to hodně zdařilé partnerství.
Proč nový kurz?
Když si budoucí „filmař“ pořídí videokameru, je zpravidla ohromen, jak snadné je točit. Stačí stisknout nahrávání a „kropit“. Výraz „kropit“ znamená, že bez jakýchkoliv zákonitostí snímáte to, co vás právě zaujme. Brzy si však uvědomíte, že na podobné „filmy“ se příliš dívat nedá! Přitom stačí málo, abychom začali filmovat mnohem lépe. Stačí být mírně poučen! Když pochopíte a zvládnete základní filmová pravidla, vaše snímky budou mnohem lepší (a koukatelnější) i pro ostatní diváky.
Pokud se spokojíte pouze se záběry, jak malá dcerka Andulka běhá po zahradě, hází si s míčem a ochutnává dort, postačí vám ke spokojenosti jednoduchý návod ke kameře a pevná ruka při snímání. Když ale chcete točit filmy, které respektují určitá profesionální pravidla a mají ambice komunikovat s budoucími diváky, seznámení se se základními filmařskými postupy je nezbytností. Už proto, že většina majitelů videokamer se nespokojí pouze s rodinnými záznamy, ale chce hotový snímek ukázat světu. Třeba na internetu nebo na soutěžích filmových amatérů. Mnoho autorů o nich neví, ale probíhá jich u nás každoročně mnoho, i s různým tematickým zaměřením. Se znalostí a respektováním několika jednoduchých pravidel se ale i malá Andulka na zahradě dá natočit mnohem lépe. Navíc čas plyne, ale audiovizuální záznam zůstává a postupně získává vzácnou dokumentární hodnotu.
Dříve se nosila po kapsách tužka a zápisníček. Dnes jsou videokamery k dispozici též ve fotoaparátech, v mobilech apod. Samozřejmě nejsou plnohodnotné s kvalitní samostatnou kamerou, ale natáčet s nimi lze. Přitom každou situaci můžeme nasnímat mnoha způsoby. A je důležité, abychom točili co nejlépe. Třeba proto, že zachytíme něco ojedinělého a na naši práci kameramana se bude dívat celý svět (viz například záběry letadel, které narazily v New Yorku do „dvojčat“, letecká havárie nadzvukového letadla Concorde apod.). Kamery se nemusíme bát. Patří k současnému stylu života. Záznamová technika je oblíbená a rozšířená, abychom alespoň zdánlivě pozastavili čas a zachytili neopakovatelné momenty okolo nás.
Režisér Juraj Jakubisko řekl: „Neexistuje žádný bezpečný návod, jak natočit dobrý film. Zároveň však existuje mnoho způsobů, jak udělat špatný film.“ Abychom se častým chybám při natáčení vyhnuli, právě o to jde v novém kurzu Lidových novin.
