LEKCE ZE ŽIVOTA
Moji rodiče se rozvedli, když jsem byla malá. Vychovávala mě babička s dědou a díky nim jsem měla docela pěkné dětství. Když mi bylo patnáct, oba zemřeli, táta s mámou už měli nové rodiny a já byla jaksi navíc. Nerada na tohle období vzpomínám.
Byla krásná šedesátá léta. Ve Sluníčku hrál Olympic, v Praze byl Ginsberg a všechno mě zajímalo víc než škola, takže z gymnázia mě po dvou letech vyhodili. Rok jsem pracovala, pak jsem zkusila zkoušky na DAMU na herectví, kam brali i bez maturity, a dostala se tam hned napoprvé. Potom už jsem byla vzornou studentkou, protože divadlo a svět kolem něj mě strašně bavily.
Na DAMU jsem si zkoušela malovat a začala jsem rovnou „surrealismem“. Jednou jsme nacvičovali kramářské písně a já k nim namalovala ukazovací pouťové obrázky. Ty mě těšily mnohem víc než to velké „umění“ a díky nim jsem přišla na to, že člověk má malovat, co zná, jak přemýšlí a co má rád. Proto se tak často ve svých obrázcích vracím do starých časů. Zdají se mi přívětivější než ty dnešní.
Ještě na vysoké škole jsem se vdala za spolužáka, studenta režie, a s ním a s celou partou z DAMU jsme odešli do prvního angažmá v karlovarském divadle. Když jsem čekala syna a nemohla už hrát, vrátila jsem se k malování a od té doby ho už nikdy neopustila. Synovi je dnes 36 let.
Moje první manželství po pěti letech skončilo, protože jsem se vší silou zamilovala a se synem se vrátila do Prahy. Měla jsem tehdy pocit, že mám na to právo, že je to můj život, že JÁ musím být šťastná za každou cenu... Dnes bych to nedokázala. Zruba po šesti letech velké lásky si můj milý našel ještě větší lásku, a tak jsem zůstala se synem sama. Asi to tak mělo být. Kdyby se to nestalo, nepoznala bych svého muže, se kterým brzy budeme slavit třicet let manželství. Život to nakonec vymyslí docela dobře - aspoň v mém případě.
Můj manžel Petr sice není od divadla, je „civil“, ale divadlo i malování má rád. Duší je mnohem větší bohém než já a nikdy se s ním nenudím. Nemohla bych žít s někým a nepovídat si o práci, kterou dělám a která mě baví. To bychom jen řešili co nakoupit, co děti a kdo vynese odpadky.
Máme podobný vkus a z padesáti koberců vybereme stejný. Když začnu doma zdobit, nevím, kdy přestat. On řekne: Tak to už by snad stačilo s těmi dečkami. A já vím, že má pravdu.
Mám ráda období první republiky se vším, co k ní patřilo. Vím, že nebylo tak idylické, jak se nám s odstupem let zdá, ale naše země i prezident Masaryk měli ve světě velkou prestiž. Muži byli galantní, dámy elegantní a hlavně se mnohem méně spěchalo. Ráda jsem si o tom povídala s pamětníky v pořadu Domácí štěstí České televize.
Už asi třicet let sbírám staré věci všeho druhu. Ne starožitnosti, ale obyčejné věci denní potřeby - třeba hrnečky, brýle, štětky na holení, vařečky, kabelky... Jsou mnohem krásnější než ty dnešní, jsou na nich znát doteky rukou jejich bývalých majitelů a jsou dokonale řemeslně udělané. Ze všeho nejvíc mám starých textilií, vyšívaných kuchařek, deček, záclon, zástěrek... Na ruční práce teď už nikdo nemá trpělivost a dnešní slečny ani netuší, jak vypadá háček. Nejraději mám věci s příběhem, u kterých vím, komu patřily. Ve své sbírce mám třeba sešit francouzštiny Emy Destinnové i pár jejích pohledů z Ameriky, dostala jsem dětské botičky Bohumila Hrabala nebo buřinku Karla Hašlera. Mým posledním úlovkem je kabelka Lídy Baarové. Občas ty své poklady někde vystavuji.
Moje babička byla celý život doma. Denně vařila pro dědu teplý oběd. Vůbec nebyli bohatí, spíš naopak, ale děda by nikdy nedovolil, aby chodila do práce. To by znamenalo, že ji nedokáže uživit a postarat se o rodinu. Já si neumím představit, že bych nepracovala a říkala si o peníze třeba na punčocháče. Mít svou práci, která mě baví, a své peníze je podle mě předpoklad dobrého a rovnocenného vztahu.
Feministka nejsem ani omylem, ale snažím se je pochopit. Asi jsem měla štěstí na dobré partnery. Když přijde ženská domů utahaná z práce, neví, kam dřív skočit, a manžel si sedne před televizi a čeká na teplou večeři, je to její chyba, že si špatně vybrala. Muž by měl být především kamarád, který pomůže, když je potřeba, a je na něj spolehnutí.
Zahrada je posledních deset let mým nejmilejším koníčkem a žádná fyzická práce mě nikdy tak nebavila. K zahradničení se musí dospět. Přečkat zimu je pro mě utrpení. Jarní zahrada se dělá na podzim a pak musíte trpělivě čekat, jak se vyplní vaše představy. Jeden kamarád odborník mi řekl, že mám zelené ruce. To je snad největší poklona, kterou mi kdo složil.
Naše zahrada i byt teď prožívají zatěžkávací zkoušku. Pořídili jsme si štěně a to jí dává pořádně zabrat. Co zasadím, okamžitě vyndá, lítá mi mezi kytičkami a vyhrabává nory. Hrajeme hru kdo s koho a pes zatím vyhrává. Ale bojuji... Povedlo se mi, že mám syna a dceru a s oběma mám myslím hezký vztah. S dcerou máme pochopitelně mnohem víc společných zájmů, rády spolu někam chodíme, cestujeme, nakupujeme, mám ráda její kamarády a ona ty moje. Syn je urputný sportovec a sport nikdy nebyl mojí oblíbenou činností. Díky němu jsem babičkou tří skvělých kluků.
Jak učiniti manžela šťastným. Na jaře jsem se obklopila stohy starých příruček a časopisů pro hospodyňky, ze kterých jsem vybírala babičkovské rady všeho druhu, jak si v domácnosti správně vésti, jak vyčistit skvrny, napravit pokrmy a učiniti manžela šťastným. Namalovala jsem k nim ilustrace a na podzim by měla vyjít knížka Za domácím štěstím. Doufám, že bude čtenáře nebo spíš čtenářky bavit stejně, jako mě bavilo ji dělat.
