Minulou neděli, třetího října, proběhly v Maďarsku volby do místních zastupitelstev. Protože se tomuhle politickému tématu věnují odborníci na politická témata, všiml bych si raději fauny a flóry, která se nám teď na podzim v souvislosti s volbami v zemi opět vyrojila.
My starší si ještě pamatujeme na první plody demokratického systému v zemi v roce 1990, kdy se na konferenčních stolcích parlamentních zástupců lidu ocitly pomeranče. Byl to nápad tehdy mladého a nového hnutí Fidesz. Symbol pomeranče odkazoval na hořkou satirickou komedii z konce šedesátých let, v němž představitel sovětské delegace ochutná místo pomeranče vypěstovaného experimentálně ve středoevropských podmínkách citron (jediný úspěšně vypěstovaný pomeranč byl ve filmu mezitím ukraden a sněden) s vysvětlením domácích: ten pomeranč je trochu malý a trochu kyselý, ale maďarský. Pomeranč na stole socialistických poslanců byl tehdy obecně chápán a ceněn jako symbol nadějí na nový, pestřejší, pomerančovější vývoj v zemi.
Povadající rudý karafiát, znak tehdy doposud vládnoucí strany socialistů, se ovšem již po čtyřech letech zvedl a socialisté od roku 1990 třikrát sestavovali koaliční vládu (z celkových šesti parlamentních voleb tedy polovinu vyhráli). Dvacetiletou historii má i Strana svobodných demokratů vyznávající hodnoty proevropského liberalismu. Ti si za svůj znak zvolili tři holuby v národních barvách (červená, bílá, zelená). Během dvaceti let se tato strana z nejrůznějších příčin rozdrobila a liberální „holubi“ se na jaře do parlamentu nedostali. I kdysi oblíbený liberální budapešťský primátor Gábor Demszky, který stál v čele města po dvacet let, se po nedělních volbách s Budapeští bude muset rozloučit.
Tulipány nejsou na prodej Jediným městem, které po neděli zůstalo rudě karafiátové, je překvapivě tradičně národně konzervativní centrum zemědělské jižní části Dolnomaďarské nížiny, město Szeged. Tohle město dobře znám a vím, jakou roli v tom hraje váha osobnosti socialistického primátora a také kritické prostředí nejlepší maďarské univerzity, které nemá rádo jednoduchá řešení. V tomto našem městě se také narodil zatím nejexotičtější představitel fauny a flóry maďarských politických stran a hnutí, dvouocasý pes. Vzpomínám si, jak před čtyřmi lety, v době drsné, negativní a populistické předvolební kampaně, působily oxeroxované černobílé plakátky s vtípky na úkor této kampaně blahodárně. Život věčný, pivo zdarma! Tenhle nápis opatřený logem dvouocasého psa se skvěl na kandelábru mezi poliklinikou a obchodním domem, na místě, kde se obvykle čeká na semafor. Líbilo se to hlavně studentům a duch dvouocasého psa se spolu s dalšími kreativně pojatými plakátky šířil dále. Školákům sáňkujícím na jediné vyvýšenině ve městě, náspu u muzea, se musel líbit plakátek se slibem: Szegedu horu! Osobitý design dvouocasého pitbula, tu s manažerskými brýlemi, tu s kravatou či jinými proprietami, ale vždy s typickým zdvojeným ocasem, se dostal až na szegedskou zeleninovou tržnici, s inzerátem: „Nádherné chryzantémy, rudé tulipány a mnoho jiných rostlin, květiny, zelenina, Szeged, Zelená ulice 3, NEJSOU NA PRODEJ.“ Pes, který štěká...
Letošní jarní volby přinesly do země „permanentní revoluci“. Karafiát vadne, holubi uletěli a pomerančů je nějak až přebytek. V atmosféře obecné letargie stárnoucích stran Budapešť ožila programem Strany dvouocasého psa. Podle vlastních představ strana zlomila veškeré dosavadní rekordy v předvolebních slibech. Jejich počítačová animace Budapešť po splnění těchto slibů je ohromující: Markétin ostrov bude přesunut ze severní části Budapešti na jih. Bude to sice stát spoustu peněz a valný smysl to mít nebude, zato bude výsledek viditelný, a navíc si akce vyžádá celonárodní souručenství! Problematiku bezdomovců v centru hlavního města má dvouocasý pes také programově ošetřenou: místo žebráků budou stát na rozích v centru města profesionální dárci. Zájem vzbudil také podrobný plán prodlouženého budapešťského metra via Sopron–Záhony. Dvouocasý pes je veselý, zatím si ovšem jen poštěkává a pobíhá na svobodě, vně pomyslné zahrádky maďarského parlamentu. K volbám do místních zastupitelstev nestačil ve zkráceném termínu sestavit kandidátku. Termín byl zkrácen nečekaně, nebo snad i čekaně, rozhodnutím pomerančové vlády.
Vedle binární možnosti botanického výběru nám ve volbách do místních zastupitelstev zbyly z fauny jen komáři a zajíci. Metaforou komára vstoupilo do podzimní kampaně hnutí Jobbik, rétorickou otázkou Jak dlouho nám ještě budou pít krev? Koho tím mysleli? Příkazem nejvyššího soudu to sice zaznělo i v rádiu, ale protože se to příčí ústavě i soudnému rozumu, snad bude lepší, když to u těch komárů ukončím. O zajících pak třeba někdy příště.
O autorovi| ATTILA PATÓ, vysokoškolský učitel
