Slovensko bude rozdávat svým nejchudším občanům mouku a těstoviny. V první fázi na to padne pětačtyřicet tisíc tun obilí ze slovenských státních rezerv, které nechá slovenská vláda namlít a zpracovat za peníze Evropské unie a poté distribuovat humanitárními organizacemi. „Nemůžeme určovat ceny potravin, ale něco dělat můžeme,“ tvrdí premiéra.
Kdyby stála Iveta Radičová v čele Jemenu, Egypta nebo Bangladéše, snad by její slova i samotný záměr nikoho nepřekvapil. Zvýšení cen základních potravin (na jejichž dotování pro nejchudší vrstvy mnohé země po globální krizi neměly) je opravdu podle mnoha politologů a ekonomů jedním ze zásadních důvodů revolt, které teď jako obrovské krvavé domino svrhávají jeden režim za druhým. Mnohé ceny se začínají dostávat na úroveň, jíž dosahovaly před počátkem krize, tedy před třemi nebo čtyřmi roky.
Prestižní britský týdeník The Economist věnoval ve svém posledním čísle problému zvyšujících se cen potravin osm stran speciální přílohy. Upozorňuje v ní na nepoměr mezi počtem obyvatel planety (dnes je to sedm miliard, v roce 2050 nás bude kolem devíti miliard) a vývojem produkce potravin, jejichž výnosy se od „zelené revoluce“ v sedmdesátých letech minulého století nijak výrazně nezvýšily. Navíc se objevily nové trendy jako zpracovávání obrovského množství potravin na biopaliva, které dál jen prohlubují propast mezi poptávkou a nabídkou a vytvářejí obrovský tlak na další zvyšování cen.
Zatímco ve vyspělých zemích, mezi něž se dnes počítá Česká republika a všichni její sousedé, netvoří potraviny pro většinu rodin hlavní položku rozpočtu, pro zbytek světa je zvyšování jejich cen zásadním tématem. Například ve vzbouřeném Egyptě vydala průměrná rodina za základní potraviny polovinu svého měsíčního příjmu. Pro srovnání, ve Spojených státech vydává průměrná rodina za základní potraviny přibližně patnáct procent svého rozpočtu.
K tomu je potřeba dodat, že za sebou máme mimořádně špatný rok. Katastrofy postihly například Rusko a Austrálii, mizerné počasí ovlivnilo úrodu v Evropě, prostě – neurodilo se. Ceny obilí tak za posledních sedm měsíců vzrostly na světových trzích o pětačtyřicet procent, ceny olejnin o pětašedesát procent a cukru dokonce o bezmála devadesát procent.
Jenže Slovensko přece jen leží v nejvyspělejší části světa a to, jestli stojí rohlík korunu, nebo korunu padesát (byť měřeno v eurocentech), by nemělo nikoho existenčně ohrožovat.
Iveta Radičová není žádná ekonomka (všichni ekonomové vám řeknou, že pokoušet se ovlivnit cenu potravin tím, že je budete zadarmo rozdávat chudým, je samozřejmý nesmysl). Pokud ale slovenská premiérka něčemu rozumí, tak je to sociologie, kterou přednášela na univerzitě. A důvod, proč se slovenská vláda odhodlala ke kroku, který slovy šéfa opozice Roberta Fica vypadá „jak z rovníkové Afriky nebo z jiného století“, je veskrze sociální, se sociologií související. Na Slovensku totiž skutečně žije obrovská skupina lidí v podmínkách nejchudších rozvojových zemí, chcete-li konce devatenáctého, nikoli začátku jedenadvacátého století. Je to především velká část slovenských Romů, půlmilionové komunity, z níž nejméně polovina, ale podle všeho ještě více, žije ve smutně proslavených „cikánských osadách“. A tyto osady vypadají úplně stejně jako indické, bangladéšské nebo africké chudinské slumy, jen v tomto případě přenesené do kouzelné krajiny Slovenského ráje, spišského podhradí, podhůří Tater nebo do okolí bohatých a krásných Košic. Domy v nich jsou většinou dřevěné nebo splácané ze zbytků cihel a hlíny. Stojí obvykle na pozemcích, které Romům nepatří, nejsou zanesené v pozemkových mapách, nemají legálně připojenou elektřinu, o kanalizaci nemluvě. Často postrádají i pitnou vodu.
Počet Romů v těchto „černých dírách chudoby“ přitom rostl do nedávna tak rychle, že podle některých odhadů mělo do dvaceti let žít na Slovensku milion Romů a za dalších padesát let se měla Slovenská republika změnit ze slovenského v první většinově romský stát světa.
Druhá Dzurindova vláda se tomu v rámci „sociálních reforem“ rozhodla zabránit a v podstatě zavedla systém „tři děti a dost“. V praxi to znamená, že počínaje třetím dítětem přestaly sociální dávky stoupat. Drasticky také omezila sociální dávky pro dlouhodobě nezaměstnané, což poprvé za sto let vyvolalo na Slovensku romské hladové bouře, které potlačila až narychlo povolaná armáda.
. . .
Program zdarma rozdávané mouky a těstovin je podle premiérky Radičové určen dvěma stům tisícům nejchudších obyvatel Slovenska. Tito lidé žijí ze základní dávky šedesáti eur měsíčně (před několika lety to bylo ještě o třetinu méně), „dvojice s více než čtyřmi dětmi“ dostává 200 eur, tedy necelých pět tisíc českých korun, a nikoho nezajímá, jestli je těch dětí pět, nebo deset.
Problém celosvětového růstu potravin, který je zdánlivě aktuální jen v zemích třetího světa, jako je Egypt nebo Libye, se tak bezprostředně dotýká i Slovenska, člena sdružení ekonomicky nejvýznamnějších států světa OECD a Evropské unie. Plán premiérky Radičové – na počátku jedenadvacátého století ve střední a západní Evropě nepochybně bezprecedentní – tak nepostrádá svou logiku. Jakkoli ze všeho nejvíc připomíná Werichovu pohádku Císařův pekař – Pekařův císař (v níž se také rozdává chleba hladovějící chudině) situovanou do hluboké evropské historie za vlády císaře Rudolfa II.
