Děti noci předchází jejich pověst, což může být dvojsečná situace. Cena Sazky za scénář a dvojité ocenění za herecké výkony z letošních Varů slouží určitě jako doporučení. Zato reputace „ženského filmu“, jíž se jeho autorky brání, může potenciální diváckou obec spíše zúžit. Byla by to škoda. „Ženská“ je na Dětech noci leda citlivost, s níž vypovídají o univerzální lidské situaci.
Ofka uvízla mezi dětstvím a dospělostí. Zatímco její spolužáci studují nebo odjeli do zahraničí, ona stále bydlí s rodiči, pracuje ve švagrově večerce a bloumá karlínskými ulicemi s podivínským kamarádem Ubrem. Se zájmem či pobavením pozoruje osudy druhých, ale sama jako by nedokázala vytáhnout nohy z bláta.
Netrpí existenční nouzí ani existenciální prázdnotou; postihla ji jen jakási letargie (tak se jmenovala původní verze scénáře Ireny Hejdové). Film se ji u publika naštěstí nesnaží omlouvat. To, co si mnohý divák pomyslí, řekne Ofčin otec natvrdo: možná je prostě jen líná a rozmazlená. Hejdová s režisérkou Michaelou Pavlátovou nenadržují ani nikomu jinému a nechávají postavy žít před kamerou jejich malé životy.
Tedy „žít“: Děti noci příběh vlastně nemají. Útržky situací s přepadením obchůdku nebo dívkou na útěku z domova se ani nesnaží zastřít, že cílem filmu je zachycení určitého stavu, což bývá scenáristicky i režijně nesmírně těžký úkol.
Pavlátové s Hejdovou pomáhají skvělí herci. Martha Issová Ofku nijak nepřikrášluje. Uvnitř se pomalu hroutí do sebe, navenek kolem sebe kope jako vzteklá kobyla. Jiří Mádl pak dokazuje, že je možná nejlepším hercem své generace: po frajírkovi v loňském Gymplu předvádí zase úplně jinou polohu a nechává škatulku „snowboarďáka“ daleko za sebou. Jeho Ubr prohrabává popelnice z dychtivé zvědavosti, ne z finanční nouze, je outsider z rozhodnutí, nikoliv z donucení.
Zbytek obsazení i přes omezený prostor nikdy nesklouzne k jednorozměrnosti - kromě nočních figurek z večerky, které naopak záměrně ilustrují barvité prostředí Karlína. Ten je třetím hrdinou příběhu a svým geniem loci přispívá lvím dílem ke kouzlu filmu. Omatlaná zeď kolem vypínače, oprýskaná zákoutí, špinavé ulice - prostředí svou autenticitou rezonuje s přesně odpozorovanými situacemi a dialogy. „Nevím, neptej se mě na to, to není důležitý,“ vykrucuje se před zničenou Ofkou slaboch Míra poté, co ji vyměnil za její nejlepší kamarádku Martinu. „Nekoukej se na mě,“ šlehne Ofka po Ubrovi, když vylézá z bazénu, protože se stydí za svou postavu. Jejich posezení u šedivé řeky nebo okamžik souznění mezi Ofkou a její matkou v koupelně jsou malými diamanty komorní filmařiny.
Zatímco popovodňové proluky v Karlíně už postupně zaplňují nové budovy ze skla a oceli a nenávratně tak mění tvář čtvrti, Ofka v sobě teprve začíná odklízet bahno. Připadá jí, že se jí život bortí pod rukama, ale to je praskání skořápky, z níž se teprve klube. Stav, který Děti noci zachycují, je okamžik těsně před přerodem.
Ofka i Ubr jsou jako housenky. Motýli, v něž se (z)mění, nebudou ti nejkrásnější na světě, ale to taky nebyl cíl jejich zápasu. Už teď je skoro jisté, že dospějí; že se posunou o životní etapu dál, že najdou nové já a přitom zůstanou poctiví sami k sobě. Film zároveň neříká, že tím budou mít vyhráno: je plný příkladů lidí, kteří v životě uvízli později a zase jinak. Sebrat se je zatraceně těžká práce - a je zatraceně těžké natočit ji dobře. V Dětech noci se to podařilo.
***
HODNOCENÍ LN ***** Děti noci
ČR 2008 Scénář: Irena Hejdová Režie: Michaela Pavlátová Kamera: Martin Štrba Hudba: !DelaDap Hrají: Martha Issová, Jiří Mádl, Jan Dolanský, Kristýna Nováková, Lenka Termerová, Simona Babčáková a další Distribuce v ČR: Bontonfilm Premiéra: 25. 9. 2008
