Přestože se o třetím – protikomunistickém – odboji dodnes ví velmi málo, mnozí mají ve věci úplně jasno. Třeba Adam Drda v polemice s mým článkem o Milanu Paumerovi obhajuje černobílý svět. Tvrdí, že „většina morálních otázek“ nemá žádné šedé vyústění, a hned přidává historický příklad: podle něj měl každý dospělý muž v protektorátu vzít zbraň a jít střílet na německé vojáky (LN 2. 8.).
Kdyby se naši dědečci zachovali podle páně Drdových rad, nepochybně bychom tu dnes nepolemizovali. Jak dlouho by tak asi Němcům v obsazené zemi trvalo vyhubit všechny ty odbojné Čechy? Odboj není, jak se domnívá pan Drda, „morální otázkou“, ale otázkou politickou a vojenskou. Naštěstí to odbojáři za druhé světové války chápali a své aktivity přizpůsobili podmínkám: důraz kladli na zpravodajskou činnost a celonárodní povstání připravovali na dobu, kdy mohlo mít šanci na úspěch.
Na Drdovu základní otázku „bylo správné, že se (Mašínové a spol.) do války vůbec pustili?“, lze odpovědět jednoznačně: bylo to nejen nesprávné, ale i dětinsky hloupé. Tehdejší režim nešlo odstranit podpalováním stohů ani podřezáváním policajtů. Mašínové to vůbec nepochopili a vydali se na cestu individuálního teroru, která přivedla jejich druhy na popraviště, jejich rodiny do kriminálu a několik náhodných obětí do hrobu. Mašínové režim neoslabili, ale posílili.
Dalším z těch, kteří se domnívají, že odboj je morální otázka, je Marek Švehla, podle kterého bychom si měli vyjasnit tyto otázky: „Má smysl třeba i bojovat za svobodu? Pokud ano, jak tvrdě? Mohou se při tom zabíjet lidé, kteří totalitní režim brání se zbraní v ruce?“ (Respekt 31) V obecné rovině tyto otázky nemají příliš smysl. Vždy je třeba posuzovat okolnosti. Nebo by snad Marek Švehla odpověděl přitakáním, i kdybychom místo bratří Mašínů dosadili třeba odbojáře Hamásu, kteří bojují proti izraelské okupaci? Mohou zabíjet ty, kteří brání izraelský režim se zbraní v ruce?
Podle Marka Švehly jeden z hlavních odkazů listopadu 1989 zní, že bojovat proti totalitě má smysl. Ano, ale chybí tam jedno podstatné slovo: nenásilně. Dnešní nechuť většiny české společnosti k akcím bratří Mašínů má svůj základ jistě také v dějinné zkušenosti roku 1989, která ukázala, že režim nastolený a udržovaný hrubou silou šlo svrhnout pokojnou cestou.
Obhájci bratří Mašínů získali nečekaného spojence. V MF DNES (31. 7.) se jich proti „mladým historikům“ Tomáši Zahradníčkovi a mně zastává spisovatel Pavel Kohout. K tomu se dá podotknout jediné: Kdyby bratři Mašínové v září 1951 nepodřezali příslušníka SNB Jaroslava Honzátka, ale tehdejšího šéfredaktora propagandistického plátku jménem Dikobraz, posuzoval bych dnes jejich odboj shovívavěji. Už proto, že Pavel Kohout byl na rozdíl od nebohého strážmistra jedním ze symbolů režimu a jeho fyzické odstranění mohlo mít podobný význam jako otrava aktivistického novináře Karla Lažnovského v roce 1941.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
