Těsně před šestou hodinou z devíti přišel na řadu výjev, který mnohaminutovým mlčením řekl všechno, co se z nesdělitelné zkušenosti říct dá. Holič v oficíně přeplněné lhostejným frmolem všedního svobodného světa chce vyprávět o tom, jak kdysi stříhal Židy na cestě do plynové komory. Jak jeho vědoucímu kolegovi prošly pod rukama nic netušící manželka i sestra a on jim nemohl jediným gestem naznačit, do čeho jdou, nemohl se s nimi rozloučit, nemohl s nimi strávit ani o vteřinu víc než s ostatními „zákazníky“. Jak za ním stáli esesáci a jak ty vlasy potom putovaly v pytlích do Německa na zpracování stejně efektivní jako způsob, jakým byly získány.
Ani on teď nemůže. Kamera setrvává na bojující tváři holiče, který sbírá sílu a slova, zatímco mechanicky pracuje na čísi pěšince, stejně jako tehdy. Nemůže přestat, protože by se zbláznil. Stejně jako tehdy.
Uvedení dokumentárního filmu Clauda Lanzmanna Šoa v neděli na ČT 2 k 70. výročí křišťálové noci byla bezpochyby televizní událost roku. Maraton trvající od pěti odpoledne do dvou do rána přinesl výpovědi přeživších, svědků i pachatelů holokaustu. (Židé místo řeckého termínu pro zápalnou oběť preferují právě slovo „šoa“ - pohroma.) Lanzmann slova nechává plynout, někdy je z účastníků dobývá, protože to „je nutné“. Notoricky známé záběry buldozerů zahrnujících zemí mrtvoly jste tu vidět nemohli: režisér slova ilustruje možná výmluvnějšími švenky po krajině, jejíž placatá banálnost jen podtrhuje zvěrstva, ke kterým v ní došlo, a výjevy z nedalekých ulic. Kdo se byl někdy podívat v koncentráku, totiž ví, že nejhorší zkušeností není pohled na prkenné pryčny nebo do zející pece, nýbrž vědomí, že stály pár set metrů od domů, kde „obyčejní lidé“ žili, spali, pracovali, jedli a milovali se.
Lanzmann možná překračuje dnešní hranice dokumentární etiky, ale dělá to vědomě, záměrně a vlastně i legitimně. Rozhovory s posluhovači nacistů natočené skrytou kamerou přitom nepatří k těm nejzásadnějším; na neotřesitelný alibismus jsme u nás ostatně zvyklí od pohůnků komunistů. Daleko drsnější podívanou je v Šoa bodrý antisemitismus etnických Poláků. Jenže zase: jak by se pochlapili Češi, kdyby Němci lágry umístili sem?
Devět hodin rozhovorů bez použití jediného dobového záběru nešlo ani při nejlepší vůli zhlédnout najednou, natož vstřebat. To, že ČT 2 Šoa neuvedla po částech nebo s přestávkami, nýbrž vcelku, má svoji logiku. Tahle výpověď není jednorázová; je třeba ji nahrát, vidět klidně i kousek po kousku, ale hlavně ji ukazovat dalším a jednou ji předat dětem.
Nelze potom vyčítat kouzlo nechtěného, když ČT 2 po Šoa zařadila reprízu dílu taneční soutěže StarDance: když už něčemu vyhradíte půl dne, něco potom holt následovat musí. Záznam byl navíc překvapivě zábavný, zejména díky moderátorovi Marku Ebenovi a nasazení účinkujících, kteří nepatří mezi mediálně nejprovařenější tváře.
To se bohužel moc netýkalo půlhodinového dokumentu Afghánistán 2008 - Lógar, jenž ČT 2 uvedla v úterý večer. Záslužný a zajímavý pohled do každodennosti osazenstva téměř dvousetčlenného českého armádního kontingentu zbytečně trpí tím, že jde o armádní zakázku. Formálně bezchybný dokument bohužel sklouzává po povrchu a ukazuje pouhou „tiskovou zprávu“ o tom, čemu Češi v Lógaru čelí.
