LONDÝN Snahou divizionistů bylo dodat plátnům jasné barvy a hodně světla. Proto nanášeli barvy po tazích tak, aby využili tehdejší teorii optiky. Podle té se tenké barevné proužky při pohledu z určité vzdálenosti spojily a plochu rozzářily. Na tomto principu, ale pomocí teček, tvořili i francouzští malíři Paul Signac nebo Georges Seurat. Ti se také stali vzorem italských malířů, jejichž tvorbu lze vidět na zmíněné londýnské expozici. Patří k nim mimo jiné Emilio Longoni, Angelo Morbelli, Umberto Boccioni, Giovanni Segantini a další, většinou málo známí, avšak výborní umělci.
Otom, že právě tato skupina malířů zůstala trochu stranou všeobecného zájmu, svědčí i výstava Radikální světlo. Kromě několika informovaných návštěvníků většinou z řad odborníků na výtvarné umění se ve výstavních sálech často šeptem ozývá údiv nad úchvatností výpravných pláten. Jedná se o první velkou expozici tohoto typu ve Velké Británii a jednu z prvních otevřenou mimo Itálii. Obsahuje přes padesát děl od nejvýznačnějších italských divizionistů a nechybí zde ani exkluzivní zápůjčky ze soukromých sbírek. Mezi nimi dominuje obraz nazvaný Sen z roku 1912, jehož autorem je Gaetano Previati. Zápůjčky státních institucí jsou především z Evropy, ale také z Ameriky.
Obrazy italských divizionistů v porovnání s francouzskými impresionisty mají kromě výrazné krásy jasných barev ještě další specifika. Je to především orientace na sociální tematiku italského venkova a potom obří rozměry obrazů. Pro italské malíře této doby byl příklon k divizionismu také otázkou pokroku v umění, které podle nich zaostávalo za tehdejší Evropou tak jako celá Itálie vyčerpaná bojem za sjednocení. To je také důvod, proč se na plátnech objevují často i politická témata, většina umělců se samozřejmě o dramatický vývoj v zemi zajímala a někteří se dokonce účastnili i častých nepokojů. Důkazem toho jsou plátna Stávka (Plinio Nomellini,1889), Mluvčí stávky (Emilio Longoni, 1890), Pohřeb anarchisty Galli (Carlo Carrá,1910-11) a další.
Jiní malíři této éry reagovali na tehdejší migraci venkovanů za prací do měst a sami odcházeli na venkov. Patří k nim i Giovanni Segatini, kterého opuštěný život v Alpách inspiroval k jeho nejskvělejším plátnům - Jaro v Alpách (1897) či Alpské louky (1893-4). Giuseppe Pellizza da Volpedo se vrátil z města ke svému rodnému statku, kde se stal hybnou silou sociálních změn. Vytvořil zde v letech 1895-6 mimo jiné obraz Živoucí bystřina. Angelo Morbelli zase, po tématech z milánských chudinských čtvrtí, odešel do oblasti rýžových polí Piemontu, aby zde uměním bojoval za pracovní podmínky žen. Z této doby pochází dílo nazvané Za 80 centů (1893) nebo Na rýžovém poli (1898-1901). Na výstavě jsou také plátna zaměřená především na krásu krajiny a „čisté“ prvky divizionismu. Sem patří především cyklus, jehož autorem je Vittore Grubicy de Dragon z let 1894-7 nazvaný Zima v horách.
Přes veškeré úsilí a vysokou úroveň tvorby se však divizionistům nepodařilo dosáhnout soudržnosti, která by jejich směr proslavila a pomohla jim dostat se do mezinárodního povědomí. Nicméně pluralita jejich vizí jak v námětech, tak v postupech činí toto hnutí dynamickým, svérázným a neokoukaným a výstava přitahuje návštěvníky z celého světa.
O autorovi| BLANKA FRAJEROVÁ (od zpravodajky LN ve Velké Británii)
