Tyto verše z Apollinairova Pásma, zde v překladu Karla Čapka, by mohly být mottem románu Austerlitz W. G. Sebalda. V něm totiž hlavní hrdina Austerlitz „couvá“ do malostranské Šporkovy ulice, kde bydlíval se svými rodiči. Bohužel jen krátce. Rodinu nerozbila žádná nevěra, nevraživost či neláska, nýbrž knírkatý Rakušan, který se dostal do čela zamindrákovaného Německa.
V tomto směru není Sebaldův román nijak objevný – hned člověku naskočí „děti Nicolase Wintona“. A co se týče života Židů ve válečné Praze, má se česká literatura rozhodně čím vykázat – za všechny Život s hvězdou Jiřího Weila a Pan Theodor Mundstock Ladislava Fukse. Zatímco však utrpení Theodora Mundstocka končí již před Veletržním palácem, Austerlitzova matka byla z tohoto shromaždiště odvezena do Terezína.
Nikdo se nedíval z okna „...projížděl vlakem normální rychlostí čtvrt hodiny měsíční krajinou mezi Hasselbrookem a Landwehrem, a v té nesmírné pustině, možná nejhrozivějším rumišti Evropy, nespatřil ani živáčka. Podobně jako v celém Německu, píše Dagerman, byl vlak přeplněný lidmi, ale nikdo z nich se nepodíval ven. A protože on se díval,,okamžitě v něm poznali cizince‘.“ Švédského spisovatele Stiga Dagermana zmiňuje W. G. Sebald v knize Letecká válka a literatura (1999), kde ukazuje – nebo se možná někdy až příliš důrazně snaží ukázat –, jak byla potupa německého ducha na konci druhé světové války v literatuře nadlouho tabu.
Pro rodáka z bavorského Allgäu bylo klima poválečného Německa tak nedýchatelné, že se po studiích germanistiky a literární vědy přesunul do země, která nejenže s Hitlerem za války nespolupracovala, ale ani jím nebyla obsazena – do Británie. W. G. Sebald působil nejdříve na univerzitě v Manchesteru, později v Norwichi. Tam také vytvořil své knihy, a v nich především svůj osobitý styl. Přitom publikoval pouhých třináct let – v roce 1988 debutoval básnickou sbírkou Podle přírody a v roce 2001 zahynul při autonehodě.
Jaký tedy je Sebaldův styl a jak vznikl? Už ve Vystěhovalcích (1992, česky 2006) se hned v první próze Dr. Henry Selwyn objevuje fotografie, na níž je zachycena hlavní postava se síťkou na motýly. Tento člověk připomene Vladimira Nabokova, který byl vášnivým entomologem. V próze Ambros Adelwarth je zas zmínka o hotelu v Montreux – a ruský prozaik strávil konec života v hotelovém pokoji právě ve švýcarském Montreux.
Podobně je tomu u W. G. Sebalda s rakouským autorem Thomasem Bernhardem, jehož jméno se čtenáři vybaví nad závěrečnou prózou Vystěhovalců s názvem Max Aurach – a stejně tak při čtení Austerlitze. U tohoto románu pak už jen díky pouhé formě vyprávění, kdy vypravěč reprodukuje, co mu říkal Austerlitz, který často také reprodukuje, co mu říkal někdo jiný. Na rozdíl od knih Thomase Bernharda se zde tato vypravěčská technika ovšem nesnoubí s přerývaným verbálním úprkem.
W. G. Sebald jako by tedy přicházel až po posledních velkých autorech „starého typu“, kteří navazovali na postupy modernistické prózy a také měli rozsáhlé povědomí o historii a kultuře. Zde se ještě navazovalo, zatímco dnes už jako by se spíše hledělo s obdivem a také se bezostyšně parazitovalo.
Jako bychom žili v době, kdy se čtenářská přitažlivost a poselství v jednom příběhu nemohou sejít. Ovšem nejde zde o rozkol literatury populární a takzvaně vysoké, daleko spíše o to, že ta takzvaně vysoká nepřináší díla typu Odyssea Jamese Joyce, jejichž propracovaná struktura – navzdory náročnosti – je přitažlivá a rovněž nese zmíněné poselství, aniž by se s ním čtenáři mávalo před nosem.
Dvojníků je všude plno W. G. Sebald jako by byl tím, kdo za posledními autory tohoto typu zatahuje oponu. Cítí s nimi spřízněnost, co se týče vysokého intelektu a vzdělanosti. A i on má umělecké ambice... Jenže není nakonec příkladem epigona, který věděl příliš mnoho, ale to podstatné mu chybělo? Není takový člověk oprávněně smeten mladými vlčáky, kteří kašlou na to, co psali ti předtím, a chtějí být slavní?
Ano, mohlo by se zdát, že W. G. Sebaldovi chyběly tvůrčí „běsy“. Nahradil je ale „tichým děsem“. Německý autor svéráznou poetiku patrně – jak naznačuje poměrně pozdní debut a také nevelký počet vydaných knih – hledal dlouho. Thomas Bernhard mohl vyprávět o druhých stejně jako o sobě. W. G. Sebald věděl, že musí vyprávět o druhých, že ze svého života životnou literární postavu nestvoří. Jeho erudice mu velela držet se eseje, ale on chtěl psát uměleckou prózu.
A tak vznikla pozoruhodná sebaldovská textová hmota. Autorův život – jak již naznačeno citátem z Letecké války a literatury, jejíž část byla vloni otištěna v Revolver Revue – byl zasažen druhou světovou válkou a ona také hrála podstatnou roli jak ve Vystěhovalcích, tak v Austerlitzovi. A Sebaldovy texty jsou pak doplňovány fotografiemi, které mají dodávat hodnověrnost, často ale působí právě naopak. V eseji Kafka v kině W. G. Sebald podotýká: „Byl-li v době romantiky, kdy se poprvé mluví o strachu z přístrojů, dvojník ještě výjimečným zjevem, je ho dnes všude plno.“
Snad tedy nebude příliš zkreslené, když se o díle W. G. Sebalda řekne, že vychází z vysokého intelektu, díky němuž si byl autor vědom, že jakožto umělec má své limity – nicméně postrádané komponenty dokázal vynalézavě nahradit, a tím dosáhl osobitosti a umělecké účinnosti.
Krajina, kde se mlčí To platí také o románu Austerlitz. I jeho hlavním hrdinou je podivín, jehož život se podobá prázdné místnosti. Přátelé se v něm objevují jen výjimečně, známí vůbec, žádné svatby, rozvody, mladické eskapády... Ta místnost je prázdná, protože jaksi nemůže být zaplněna. Čeká totiž, až se do ní vrátí nábytek, který v ní býval. Jenže nejdřív si ten člověk, který tam bydlí, musí vzpomenout, jaký nábytek to je a kde ho najde.
Jakousi chladnou distanci lze zaznamenat i v Austerlitzově přístupu k vypravěči. Několikrát se po Evropě – nejprve „náhodou“ – potkají, hlavní hrdina však vždy hned začne vyprávět pokračování svého příběhu. Příběhu chlapce, který byl vychováván v rodině velšského kazatele. Příběhu chlapce, který byl předtím jakožto Žid zachráněn tím, že byl odeslán z válečné Prahy do Británie. Příběhu muže, který je fascinován – ovšem nikoliv okouzlen – obrovskými budovami rozesetými po Evropě.
Austerlitzovi se postupně vynořují zasuté vzpomínky, a to i díky tomu, že se vydává po stopách svého otce do Paříže a své matky do Prahy a do Terezína. W. G. Sebald vypráví příběh, jakých již literární díla nabídla stovky. Svébytný je však jeho tón. Svou rozvahou – někdy až jakoby otupělou – dokládá, jak hluboko hitlerovský experiment zanechal bolestivé jizvy.
Evropu ovládlo mlčení. Jedni nemohou pro svou bolest najít slova, druzí mlčením halí špatné svědomí. Touto krajinou kráčí Austerlitz: „Někde v minulosti, pomyslel jsem si, jsem udělal chybu a jsem teď v jakémsi jiném, nesprávném životě.“
***
KNIHA TÝDNE
Austerlitz
W. G. Sebald Přeložil Radovan Charvát. Vydalo nakladatelství Paseka, Praha a Litomyšl 2009. 264 strany.
O autorovi| ONDŘEJ HORÁK, Autor je redaktorem LN
