Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Zkuste vyrůstat s Kocábem

Česko

Natálii Kocábové bude sedmadvacet, nastoupila do práce. Ze vzpurného dítěte už vyrostla. Hovoří ale stále bez zábran a hned zkraje upozorní: sedněte si zleva, na pravé ucho neslyším.

* LN Na desce se jmenujete Natalie Kocab. Používáte teď mezinárodní verzi svého jména?

Tak se jmenuji podle pasu. Ještě tam mám třetí jméno Crews. A protože na desce zpívám anglicky, přišlo mi logičtější použít tuhle americkou variantu.

* LN Cítíte angličtinu jako mateřský jazyk? Nebo je to čeština?

Mateřštinou je pro mě angličtina. Do šesti let jsem mluvila jenom anglicky, ale do škol jsem chodila českých. Češtinu tedy ovládám daleko líp, ale vlastně jak kdy. Když píšu nějaké složitější teoretické texty, třeba diplomku nebo bakalářskou práci, vytýkají mi, že používám anglický slovosled. Na druhou stranu mezi čtenáři mých knížek jsem zaznamenala početnou skupinu učitelek češtiny. Píší mi a říkají, že je můj styl baví. Asi je jiný právě i pro ten vliv angličtiny.

* LN Zpíváte anglicky, texty si píšete v angličtině, verše a prózu v češtině. Je v tom pro vás nějaký rozdíl?

Rozdíl je v tom, že na písňové texty si v češtině netroufám. Nevím, čím to je, mám je plné odkazů – básničky taky, všimněte si, že názvy jsou občas i reflexe nějakých písní. Asi je to tím, že čeština je na zpívání hodně obtížná. Napsat dobrý text písně je těžké a já si v tom nevěřím.

* LN Takže je to tak i na vaší nové desce Walking on the A-bomb. Texty jste napsala a zpíváte je anglicky. Je zase úplně jiná než ta dvě alba předcházející. To je váš záměr, nenavazovat na to, co bylo, ale zkoušet vždycky něco docela nového?

Je. Zatím se držím toho, že každé album dělám s někým jiným, v jiném duchu a stylu. Je to takový můj skrytý cíl, aby každé bylo jiné, asi hlavně proto, že nesnáším stereotypy. Zároveň mě baví výzvy, dělat zas něco nového, s čím se můžu poprat. Tentokrát jsme na desce Walking on the A-bomb dělali s Jiřím Burianem. Je to výborný autor a muzikant, má přehled o současné muzice. CD vznikalo dva roky, měli jsme ale stejné naladění, protože jsme se potkali v podobných životních situacích, oba zrovna po rozchodu. Vymýšleli jsme všechno společně, on hudbu, já texty, přímo na místě, seděli jsme vedle sebe u každé písničky. Šlo nám to takhle výborně.

* LN Budete spolu dělat dál?

Vypadá to, že bychom mohli s Jirkou udělat další album, ale vlastně zatím nevím. Ponechávám tyhle věci náhodě, co život přinese. Možná se to trošku prolíná s mou leností, že vždycky čekám, až jak to vyjde. Taky to stojí strašný prachy. To si lidi vůbec neuvědomují, jak se muzikanti zadlužují. Je to normální obec dlužníků. Mě nevyjímaje.

* LN Máte představu o svém publiku? Sledujete ho?

Vím dost o svém čtenářstvu, ale s muzikou je to jiné. Právě proto, že každé mé CD je opravdu jiné, jejich posluchači se asi nesetkávají. Vždycky hledám znovu nové. Ale nějak se tím netrápím, dělám, co zrovna musím.

* LN Připadá mi, že jste spíš studiový typ interpretky.

Absolutně. Jak jste to poznala? V tomhle se liším od táty. Ten vyleze na pódium a má ty lidi okamžitě v hrsti. Já ne, já jsem víc zavřená. Někdy to vypadá jako póza, ale je to opravdu spíš určitý druh uzavřenosti, neumím si získávat lidi tak, jak to dělají jiní – gestikulují, oslovují, aktivizují publikum. Já tam stojím a zpívám. Koneckonců, říkám si, jsou takoví interpreti. Vždycky si vzpomenu třeba na Johnnyho Cashe – ten taky jenom stál a hrál na kytaru. A jak zpíval! Jenže u mě to může vypadat jako pozérství. Já sice na sebe přiznala už hodně věcí, nemyslím si ale, že bych byla pozér. I když znám hodně svých nedostatků, tenhle k nim nepatří.

* LN Proslula jste tím, že dokážete říkat věci hodně tvrdě.

Já vím. Mám tuhle tendenci. Ale mám i jednu důležitou vlastnost: je mi hodně věcí jedno. Je mi fakt jedno, co si o mně lidi myslí, co kdo bude číst, co na to řekne. Potom se tím třeba trápím, když čtu nějaké negativní reakce, ale ve chvíli, kdy píšu, je mi to jedno a neohlížím se napravo ani nalevo. Tuhle vlastnost nechci nikdy ztratit, je pro tvorbu důležitá.

* LN Asi ještě pořád píšete především pro sebe.

Je to tak. Možná je to jistý druh arogance, který nemusí každý přijmout. Ale někdy jsem ráda, že nejsem masově čtená autorka, jako je třeba Michal Viewegh. Myslím si, že to vás nemůže nesvázat. A já nechci být ničím svazovaná.

* LN Začínala jste psát hodně mladá a leckoho šokovala otevřeností svých textů. Byla to vzpoura mládí, nebo nějaká konkrétně mířená odezva na prostředí, v němž jste vyrůstala?

To ani ne. I když každý to vždycky přičte tátovi, já si myslím, že zrovna on v tom nehrál moc velkou roli. Já byla vychovaná v hodně křesťanském prostředí. Myslím, že hlavní moje vzpoura byla daleko víc než rodiči způsobena mým dvojím občanstvím. To se ve mně pere pořád.

* LN Jak se to projevuje?

Nikdy se necítím doma tam, kde právě jsem, lidi, se kterými jsem, nikdy nejsou „mými“ lidmi. Myslím, že mám hodně americkou povahu a vymezuju se především vůči Čechům. Ale zároveň bych nechtěla žít v Americe.

* LN Ani doma s českým otcem a americkou maminkou jste se necítila ve své kůži?

Doma to bylo vždycky dost hustý, máma byla hodně velkej Američan a táta byl hodně velkej Čech.

Pokračování na straně II

Dokončení ze strany I

Táta nechtěl zavádět nic amerického, pořád se dohadovali, která země je lepší. My děti měly občas pocit, že nejsme ani v jedné zemi chtěný. Ale výhody dvojí národnosti jsou nedozírné. Občas ale i ty nevýhody. Že když vám někdo umírá, nemůžete u toho v tu chvíli bejt, to mě trápí asi nejvíc.

* LN Jak to bylo, když jste jezdívali do Ameriky?

Kdykoli jsme přijeli do Ameriky,máma se úplně rozzářila, vždycky přímo rozkvetla. A mně, dítěti, které to pozorovalo, se v tu chvíli zdálo, že celý rok jsme jí v té Praze vlastně na obtíž. Jenomže za to nemůže, my zářily taky. Přijedete z komunistického nebo postkomunistického Československa a jste jak žárovka štěstí. To je logický.

* LN Jak je na tom váš syn a mladší bratr?

Na Vincenta jsem do tří let mluvila jen anglicky, pak šel ale do školky a teď anglicky mluvit nechce. Je perfekcionista, a než by něco řekl špatně, radši to neřekne vůbec. Když jsme v Americe, tak se ale rozmluví. A bratr, ten to už má jinak, je hodně americkej. Ale třeba máma, i když tu Ameriku tak moc miluje, nechce už tam taky žít, zvykla si v Evropě. Já to mám podobně. Jezdím tam každý rok, nemám problém s jazykem, ale jak říkám, žít bych v Americe nechtěla.

* LN Proč vlastně?

Je to policejní stát. Projde policajt a zatnete půlky, jestli vám omylem nevypadl gram heroinu na ulici. Bojíte se, že jste něco udělala, a nevíte co. Můj bratr tam chodí na střední, tam je policie každý den, stojí ve škole. Zrovna minulý měsíc někdo běhal po škole s bouchačkou. Já se v létě ocitla přímo uprostřed střelby na ulici, já a černoši. Jenom jsem tam stála, postřelenej na zemi a já jen opakuju: „To je hustý, to je hustý.“ Ani mě nenapadlo utéct. Tam se střílí denně. Ghettům se vyhýbají i černí policisti. To si fakt nedělám srandu. I když – já teprve když vidím americké černochy, jsem doma. Miluju je nejvíc. Ale je to o život. Dost často. No a pak zdravotní pojišťovny a tak dále.

* LN Zvenku to vypadá, že máte hodně z otce – podobáte se mu nejen vzhledem, ale i náturou?

No, my tak vypadáme, razantně, možná drsně, to máme společné. I to, že je to jenom slupka, povrch. Jinak jsme asi oba – i když byste to do nás neřekla – introverti. Táta je bohatá osobnost, ale že by byl extrovert, to je strašná mýlka. A o mně to platí taky. Většinu emocí necháváme uvnitř, to, co vypouštíme ven, je jenom nepatrný zlomek, mimikry.

* LN Řekla bych, že i ten zlomek stačil, aby si vás lidi zařadili jako mladického drsňáka.

Já jednou přišla k psychiatrovi – byla jsem hodně rozsekaná, brečela jsem – a on mi říkal: vy si myslíte, že jste tvrdá, drsná, ale není to tak. Jenomže zkuste vyrůstat s Kocábem v rodině a zkuste to s touhle náturou. Pak vyjdete ven a všichni jen koukají, co z vás padá. A tohle není česká vlastnost. Vidíte někde, že by se lidi při konfrontaci prali? To my to máme jinak, naštvu se, hned vystartuju, vyřídím si to třeba verbálně hned, a pak na to taky hned zapomenu. To ani není agrese ani výpad vůči někomu. Češi tuhle vlastnost nemají, vždycky se radši nějak dohodnou, vymluví, omluví, problém obejdou…

* LN Tuhle náturu, jak říkáte, vám dali rodiče do vínku, s tím se asi nedá moc dělat. A taky fantazii, jak prozrazují vaše texty. Není jí někdy až moc? Není taková nadílka v životě na obtíž?

To mi povídejte! Já to mám umocněné i tím, že celý život neslyším na jedno ucho vůbec a na druhé ze šedesáti procent. Takže jsem vlastně pořád v tichu. Člověk si zvykne nevnímat. Když se na vás nedívám, neodezírám, tak jsem zvyklá hned vypnout. Tak je ta fantazie – už tak dost veliká sama o sobě – ještě umocněná tím, že si pořád domýšlím, co asi říkáte, z útržků toho, co slyším, si představuju, jak to znělo celé… a proč to říkáte, co máte doma za problémy, a už jedu. Dovymyslím vám celý váš životní příběh.

* LN K čemu to pak vede?

Lidi s velkou fantazií přestanou nakonec vnímat realitu. A to jsem zažila. Znám ten syndrom hodně dobře. Měla jsem období, kdy jsem opravdu byla hodně mimo – jak se vám prolnou ty dva světy, nejste najednou schopná přepnout na realitu.

* LN Ale pro tvůrčí práci to je zase jistá výhoda…

Určitě, člověk píše a nemá zábrany. Ale: mám už nějaký čas v hlavě téma naprosto realistické, které bych chtěla napsat, ale vůbec nevím, kudy do toho. A to je pro mě něco nového. Já vždycky dopsala jednu věc a čtyři další náměty už jsem měla rozmyšlené…

* LN V povídce, kterou jste psala do společné knížky čtyř autorů Tři maminky a tatínek, jste svou fantazii uplatnila výborně. Hledání tatínka, který uniká, a nakonec ho stejně vlastně nenajdete… Psala jste na zakázku, ale asi i pro svého syna...

Byl to přímo úkol – psát to našim dětem, kterým všem bylo podobně, sedm osm let. Já byla zrovna po rozchodu a sešly jsme se s Bárou Nesvadbovou, která má taky dost známý osobní život. Řekli nám: napište o tatíncích svých dětí, a my se na sebe s Bárou podívaly a začaly se smát. Protože zrovna v té době bychom na nich asi moc dobrého nenašly. Kdybychom upřímně měly napsat, co si o nich myslíme, asi by to nebyla knížka pro děti. Já to ale tehdy překousla.

* LN Ona ta povídka asi taky je dost pro dospělé, aspoň jedna její vrstva. Jen jste se zřejmě trochu mírnila ve stylu.

Byl to původně scénář pro dospělé a je hodně drsnej. Snažila jsem se už psát přímo pro děti, ale nemůžu. Ačkoliv jsem děsně infantilní, nedokážu se přepnout do toho dětského módu. Tak mě to stálo hodně úsilí, přizpůsobit ten text psaný původně pro dospělé. Například používám často sprostá slova, což jsem samozřejmě musela kontrolovat. I tady je hodně odkazů hudebních. To je pro mě asi charakteristické. A neměla jsem v úmyslu psát nějakou idylku s dobrým koncem. Ani to hledání tatínka tak skvěle nekončí – maminka, která to celé vypráví synovi, ho přece našla jen v zrcadle. Já bych těm dětem chtěla říct, že ne všechno, vlastně většinou máloco končí v životě happy endem. Mám v hlavě takové téma o krabíkovi, který se vydal hledat lásku. A nenašel ji. Třeba se mi to povede napsat.

* LN Nastoupila jste do své první práce. Co si od ní slibujete, jste přece jen zvyklá na volnější studentský život, na tvorbu na volné noze…

Moc se těším, že konečně budu mít zase řád. Mám pracovat s texty, to miluju, budu psát a číst scénáře, na to snad už mám taky nějaký radar. V posledním roce, kdy už jsem nemusela chodit do školy a psala jen diplomku, to už začínalo být neúnosné. Potřebuju kázeň, termíny, práci od–do.

* LN Pracovat od–do a pak se věnovat synovi?

Jo. Na to spoléhám. Ale mezi námi mateřství, to je taky téma opředené legendami. Říká se, jak člověka změní. Já si to nemyslím. Nezmění, jenom nafoukne jeho dobré a špatné vlastnosti. Začnete myslet na někoho jiného než na sebe, to je pravda. Jestli ale máte nějaký osobní problém před dítětem, dítě ho nevyřeší. Člověk má tendenci samozřejmě nějaký čas s malým dítětem vidět svět líp, ale to je jenom chvíle. Pak přijdou spolužáci, okolí, pedofilové – to já tedy žádná svatá matka nebudu. Jak by někdo chtěl ublížit mému dítěti, budu ho bránit hlava nehlava. To samozřejmě není nic neobvyklého, ale tvrdím, že nevyřešené problémy, pokud existovaly, se stejně zase pak projeví. Jedno vám ale mateřství přinese: kvůli dítěti pochopíte, že chcete žít dál.

***

Moje hlavní vzpoura byla daleko víc než rodiči způsobena mým dvojím občanstvím. To se ve mně pere pořád.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!