Jiří Peňás vedoucí kulturní rubriky LN
Alena Prokopová filmová kritička
Tomáš Baldýnský novinář, scenárista a producent
Vojtěch Rynda redaktor LN
Pokud se chystáte na nový film dvojice Hřebejk – Jarchovský Nevinnost, je lepší tuhle rozpravu nečíst. Prozrazuje, co by budoucímu divákovi mělo zůstat skryto. Je zamýšlena především jako „digestiv“ pro ty, kdo už snímek viděli.
Jiří Peňás: Já jsem v téhle debatě za obhájce. Zajímalo mě po celou dobu v kině, „jak to dopadne“. To vůbec nezažívám pravidelně. S postavami jsem soucítil a v závěru dokonce prožíval pohnutí. Ano, byl jsem osloven především emocionálně, což si jako divák snad můžu dovolit. Co vy? Dříve než dojde na ratio, zkuste popsat své „emocionální prožitky“.
Tomáš Baldýnský: Můj emocionální prožitek byla hlavně postupující frustrace z toho, že Petr Jarchovský ten příběh vypráví tak, jak ho vypráví, a postupující potěšení nad tím, jak ho Hřebejk režíruje. Ale že bych cítil nějaké sepětí s některou z postav, to bohužel ne. V první polovině není nikdo, kdo by dostal dost prostoru, v druhé už mi to bylo jedno. Ale zajímalo mě, jak to bude dál, to skoro celou dobu, ten příběh je sám o sobě zajímavý dost. A býval by mohl být opravdu bergmanovsky veliký. Vojtěch Rynda: Moje dojmy byly taky přesně opačné než kolegy Peňáse. Poctivě jsem se snažil nechat se Nevinností vtáhnout, ale pořád mě z diváckého zážitku něco vyrušovalo: insitní afektovaná hudba, těžkopádné představování postav, jejich placatost, která herecké protagonisty nutila k přehrávání... V pokročilejších fázích filmu jsem už od něj a od jeho charakterů získal úplný odstup a jen si „odškrtával“ scenáristické neobratnosti, kvůli kterým se jednotlivé – většinou dobře provedené – složky snímku nespojovaly dohromady.
Alena Prokopová: Já jsem byla rozpolcená: podstatnou část vyprávění jsem se cítila vtažená do děje, a měla jsem tedy tendenci nevnímat logické zkraty ve vyprávění. Už jsem si to v duchu začala shrnovat tak, že jde o nejlépe zvládnutý film Hřebejka a Jarchovského – a pak provedli autoři vypravěčský veletoč, který mne změnil spíš v odpůrce Nevinnosti. Jsem mimochodem zvědavá, jak se o tom budeme bavit, když tvůrci filmu naléhají, že by o tom publicisté neměli příštím divákům nic prozrazovat. Tomáš Baldýnský: Když už autoři natočí film s ambicí hrát si s divákem a v polovině mu říct „máme tady ještě pár věcí, které jsme ti tajili a teď ti je řekneme a ty změníš názor“, nemůžou čekat, že se jim to podaří utajit. Tohle není nějaká pointa na závěr, je to zajímavé rozhodnutí, které je na filmu nejpodstatnější. A my to nemůžeme tajit. Jiří Peňás: Netajme to. V rámci možností. Alena Prokopová: Tak dobře. Ale mě vlastně nenaštvalo ani tak to, že je divák donucený drasticky změnit svůj úhel pohledu. Vadilo mi to celé hlavně po formální stránce: z objektivní třetí osoby se přejde do první, objeví se retrospektivy, které všechno obludně po lopatě ukazují… Tomáš Baldýnský: Jasně, to nesnesitelně dlouhé vyprávění Ani Geislerové o tom, jak to vlastně bylo, to je hodně slabé místo. Ale ta první polovina je přece mnohem chabější – vypráví se tu příběh rodiny, na kterou dopadne obvinění otce z pedofilie, ale o té rodině se nic nedozvídáme, vůbec nevidíme, co se s nimi děje, členové rodiny zůstávají mimo záběr a vyjma jedné krátké scény se k problému vůbec nevyjadřují.
Máme tu policajta se skvělým dilematem, ale i on má tak málo místa, že se o něm nic pořádně nedozvíme. A to, že ústřední hrdina toho dramatu, lékař obviněný z pedofilie, nemá jedinou scénu, ve které by na situaci nějak reagoval. První polovina nemá hrdinu a scénář se přímo vyhýbá tomu zajímavému, co se během takových událostí prostě muselo dít.
Jiří Peňás: Budu tedy muset přitvrdit. Nevinnost bráním proto, že v ní nalézám pokus o film, který klade otázky. S dovolením, metafyzického rázu. Přitom nejde o nic abstraktního, naopak jsou to otázky velmi konkrétní, možná v něčem poněkud neobratně a připouštím až plakátově položené. Jsou to otázky po vině a trestu, po tom, do jaké míry je cit, jímž je tu „nemravná“ láska, postižitelný lidskou spravedlností, a do jaké míry spravedlností – opět s dovolením – pouze Boží. To mi připadá zásadní, v českém kontextu výjimečné.
Tomáš Baldýnský: Moment, mně to téma připadá skvělé. Jako antická tragédie, postavy a jejich rozložení jsou bezchybné, jak říkám – ten příběh, když si ho zkusíte odvyprávět, je velmi působivý. Bohužel kamera a s ní i oko diváka se až moc často nenachází ve správnou chvíli na správném místě. Alena Prokopová: Mně se to téma taky dost líbí – je to taková etická detektivka. A ten veletoč ve finále připomíná to, co dělá v Pokání Jarchovského oblíbený autor Ian McEwan. Kdyby to bylo šikovněji pojaté, myslím v zásadě řemeslně, rozhodně bych neváhala ten film hodnotit lépe. A kdyby postavy byly zajímavější, cítila bych se jako divák mnohem spokojeněji. Jiří Peňás: Postavy nejsou dostatečně osvětleny, protože fungují jako „znaky“ – například ten retardovaný chlapec, nebo postava Luďka Munzara: to si vykládám jako dvě formy „nevinnosti“. To mi připadá jako dostatečné. Jsou tam právě pro ten kontrapunkt. V tom filmu samozřejmě nejde ani o to, jestli Ondřej Vetchý něco měl s děvčetem, dokonce ani o to, jak na to budou reagovat rodinní příslušníci a jak se bude vyvíjet vyšetřování. Já tuto první polovinu filmu chápu jako nutnou expozici k nezadržitelnému pádu do propasti, která se odhalí v poslední třetině filmu. Trochu se divím, že vám ten šev připadá tak výstřední.
Alena Prokopová: Handicapovanou postavu považuji ve filmech téhle dvojice za klišé, takže mne už moc nedojímá. Podobně citově „vyděračské“ jsou i scény se zdravotním klaunem. I když se pak vysvětlí, že jde o pokus o pokání hrdinky Geislerové. Vojtěch Rynda: Jak už tady padlo, jde o totální formální změnu vyprávění prostřednictvím posunu z er-formy do ich-formy, přičemž „obsahově“ se pod divákem podtrhne koberec. Ukáže se, že se mu celou dobu zatajovala zásadní informace. Nejde o „rašomonovské“ odhalení událostí z vícero úhlů, ale o svévolný posun ve vztahu postav – něco jako kdyby si autoři zčista jasna řekli: aha, vlastně tohle jsme zapomněli říct, tak to řekne třeba tady Lída/Aňa.
Jiří Peňás: Mně toto „vysvětlení“ jako pokání připadá věrohodné. Ale k té závažné námitce o „změně vyprávění“: Připouštím ji, ale já to vnímal úplně jinak – jako vyjevení toho, co bylo pod hladinou, a co se otevře jako vír, jehož zničující síla se sbírala v dávné osobní minulosti. V okamžiku prvního sejmutí lékařovy viny ze sexuálního zneužívání se zatnou čelisti mnohem drtivější – ona hříšná láska, již nejde postihnout paragrafy. Trest je na někom jiném. To bylo nutné nějak znázornit, a proto ta lyrická retrospektiva, která vás tak podráždila. Já se domnívám, že byla nutná právě proto, že její tragika je v tu chvíli ještě jaksi „nevinná“, jako ty retro záběry ze stanování na Máchově jezeře, kdy se „vše zrodilo“.
Tomáš Baldýnský: Myslíš ty záběry, které prozrazují, že hrdina udělal v minulosti něco tak nepřípustného, že by mu mohli závidět všichni hrdinové od Ibsena nebo Strindberga? Tam „nevinnou tragiku“ nevidím. Jiří Peňás: Ten film je myslím o pokažených životech, může vlastně začínat něčím, co vypadá ne snad nenápadně, ale jako nahodilost, jíž se příště již odolá. Jenže život je tím navždy poznamenaný.
Vojtěch Rynda: Všichni se asi shodneme na tom, o čem Nevinnost chtěla být; jde o to, jak klopotnou cestou k tomu (ne)dospívá. Ostatně doufám, že se nepletu, ale právě ta problematická závěrečná část do něj prý přibyla dost na poslední chvíli.
Alena Prokopová: Jarchovský vypráví, že ho postava Geislerové nečekaně navštívila a seřvala, nebo tak něco. Takže prý hned sedl a napsal pro ni ten monolog.
Vojtěch Rynda: To je samozřejmě legitimní tvůrčí metoda, jen zřejmě nebyla na vyklenutí dostatečně bytelného oblouku boží spravedlnosti dost silná. Tvůrci Nevinnosti chtěli tragédii, ale vyšla jim konverzačka s kriminálním nádechem a přilepenou codou o božích mlýnech.
Alena Prokopová: Já zase chtěla, aby to skončilo už ve chvíli, kdy si postava Geislerové uvědomí, jak moc je jí doktorova pacientka podobná. A divák spolu s ní pochopí, co z toho – možná – vyplývá.
Vojtěch Rynda: Mně přišel jako ideální konec moment, kdy se Vetchý s Geislerovou setkají na tom Máchově jezeře: bez jediného slova navíc tam divák pochopí, o co celou dobu šlo, a otázka viny a trestu se tím dostatečně otevře a zproblematizuje. Všechno další už je zbytečně polopatické a, hm, násilné.
Jiří Peňás: Já jsem s tím koncem srozuměn. Kdyby to skončilo tichým setkáním na břehu Mácháče, bylo by to spíše romantické nebo melancholické – ach, život… Tenhle závěr je dobrý, neboť v divákovi vzbudí neklid, neb ví, že Vetchý je potrestán za něco, co neudělal, ale zároveň ví, že trest je namístě.
Alena Prokopová: Ano. Zdá se, že v koncích, které by se líbily nám, je větší prostor pro publikum. Takhle musí jen pasivně přijmout všechna doslovná vysvětlení i celou konstrukci o božích mlýnech... Je to jistě ušlechtilejší, morálnější, ale méně svobodné pro diváka.
Jiří Peňás: Já na tom nevidím nic „morálnějšího“. Spravedlnost, tedy ta, kterou tvoří zákony, vezme za své. On přece nedělal nic trestného, on jednal podle svých citů, nebo řekněme chtíče. Ty ho ovšem zničily a přivedly až na dno.
Vojtěch Rynda: To bychom museli rozšířit debatu o vinách podle práva a vinách překračujících právní rámce. Vetchého Tomáš se přece mnohaletým mimomanželským poměrem lidsky provinil víc, než kdyby sesmilnil se čtrnáctiletou dívkou (což kdysi i udělal). Tím poměrem nespáchal nic „pozemsky“ trestného, ale přitom si zaslouží horší trest než sedět za vraždu. Jiří Peňás: Tady mi nezbývá než pokrčit rameny a říct: kdo je v tomhle soudce?
Tomáš Baldýnský: Ten film je ambiciózní pokus ukázat nejdřív povrch a pak to, co je pod ním, je to čapkovská noetika, je to metafilm, diskurz o tom, co je pravda a co je vina a jaký je vztah mezi vinou a trestem. Problém Nevinnosti je v tom, že by mohla být něčím mnohem víc, než je.
Vojtěch Rynda: Téma zločinu a trestu je myslím opět až příliš polopaticky ukázáno ve scéně u jednoho stolu, kde se Vetchého postava ve vězení postaví na roveň balkánskému vrahovi prostitutek.
Jiří Peňás: No právě proto, řekl bych já! Ale závěrečná otázka: Jak jsme viděli, je to film plný rozporů. Přesto bychom se třeba mohli shodnout na některých konstantách, které Hřebejkovy a Jarchovského filmy provázejí. Mohli byste je zkusit stručně popsat a zhodnotit?
Vojtěch Rynda: Problém s Hřebejkovými a Jarchovského filmy spočíval vždycky v tom, že v nich postavy bývají redukovány na typy jako bujarý strýček nebo ušlechtilý emigrant. U komedií to nevadí, u snímků aspirujících na společenskou reflexi – jako byla třeba Kráska v nesnázích – ano. I postavy Nevinnosti jsou dost zkratkovitě načrtnuté, a přestože zažívají něco, co se může stát v téměř každé rodině, mám z nich pocit, že žijí víc ve filmovém než reálném světě. Myslím ale, že se autoři posouvají správným směrem, a držím jim v příklonu k vážnějším tématům palce.
Tomáš Baldýnský: Mně se dlouhodobě líbí, jak se Jarchovský s Hřebejkem snaží odpoutat od jistoty komedií a jak jako jediní čeští filmoví tvůrci dlouhodobě snaží o reflexi, hledají zajímavá témata a vyslovují se k nim. Taky mohli natočit film o růžovém medvídkovi v lese, že jo... Ale jestli máš dojem, že postavy Nevinnosti zažívají něco, co se může stát téměř v každé rodině, tak nemám chuť jít k vám na návštěvu.
Alena Prokopová: Mě filmy Hřebejka a Jarchovského začaly zajímat mnohem víc teď, když se pokoušejí vyjadřovat k současnosti, obracejí se k dospělému publiku a formálně experimentují. Myslím, že jsou teď vlastně zase na začátku, takže trpí celkem pochopitelnými neduhy. Možná nás to nejlepší teprve čeká.
***
Nevinnost je ambiciózním pokusem ukázat nejdřív povrch a pak i to, co je pod ním. Je to čapkovská noetika, metafilm. Problém je v tom, že ten snímek by mohl být něčím podstatně lepším, než je. Tomáš Baldýnský
