Literatura se rodí ze zkušenosti, lhostejno, zda jde o zkušenost životní, myšlenkovou, či čtenářskou. Jsou mistrovská díla, která si nás získají podmanivým zachycením osobního prožitku, třeba Obratník raka; jsou však i knihy, které obdivujeme pro rafinované odkazy na jiné texty a způsob, jímž dokážou s literárním dědictvím pracovat. Do této druhé skupiny patří všechny historické romány, a tedy i volná trilogie Sarah Watersové.
První román Dotýkat se sametu (Tipping the Velvet) vyšel za obrovského zájmu v roce 1998. O rok později následovala o něco slabší Spřízněnost (Affinity) a v roce 2002 její dosud nejlepší román Zlodějka (Fingersmith). Tyto tři romány mají společných několik věcí: odehrávají se v 19. století, jejich páteř tvoří lesbický milostný příběh, silně se inspirují viktoriánskou literaturou a jsou neobyčejně bohaté na odbočky či dějové zvraty. Výrazná dějová linka a barvité prostředí z nich dělají dokonalou předlohu pro filmové zpracování - a toho se všechny tři dočkaly.
Sarah Watersová vystudovala anglickou literaturu, a než se začala plně věnovat psaní, nějaký čas dějiny anglické literatury i učila. Právě důkladná znalost dobových románů je základem, na němž staví ve vlastním díle. Konkrétně v trojici zmíněných knih zužitkovala materiál nastudovaný při práci na disertaci, již věnovala homosexuálně orientované literatuře od roku 1870 do současnosti.
Románový debut - jehož název je inspirován dobovou metaforou pro lesbický sex - zavede čtenáře do světa populární zábavy na sklonku 19. století. Už zde Watersová ukázala, co bude její nejsilnější literární zbraní. Podobně jako viktoriánští romanopisci sází na silný příběh a - což je nejdůležitější - takové příběhy se jí daří psát.
Ve Spřízněnosti se sice nevyhnula nechvalně proslulému „symptomu druhého románu“, nicméně Zlodějka představuje brilantní návrat do formy. Kniha zvící pěti stovek stran je dílem vyzrálé, sebevědomé a řemeslně neobyčejně zručné autorky, která zná svého čtenáře. Ví, jak pracovat s napětím, kde šokovat, kde ranit, kde naopak konejšit. Stejně jako příběh jsou atraktivní i reálie. Především londýnské podsvětí, ale i blázince, vznešená panská sídla na venkově a v neposlední řadě bohatý korpus viktoriánské pornografické literatury.
Z nalezince do blázince Zlodějka je plná dickensovských motivů: chmatáci, sirotci, nalezenci, věznice, popravy oběšením, ústavy pro duševně choré, záměna dětí, ukradená dědictví, ženy zavírané svými muži do blázinců kvůli věnu. Tato inspirace není náhodná - známe-li Londýn poloviny 19. století, pak právě díky románům Charlese Dickense. Příběh, který vypráví Watersová, se odehrává v šedesátých letech 19. století. Jeho protagonisty jsou Sue Trinderová, mladá žena, původně sirota, dnes zlodějka, žijící v početné „domácnosti“ paní Sucksbyové, jež řídí zvláštní síť zlodějíčků, žebráků a dalších postaviček pohybujících se na samém okraji zákona a společnosti; dále pak záhadný Richard Rivers, přezdívaný Šlechtic; a konečně Maud, neteř vzdělaného knihomola Lillyho, který ji využívá jako pomocnici v knihovně, kde údajně pracuje na velkém slovníku.
Postava do knih zahleděného Lillyho ihned připomene Causabona z románu Middlemarch George Eliotové, ale to zdaleka není jediná literární příbuznost. Hlavní hrdinka Sue je zpočátku inkarnací Moll Flandersové, Richard Rivers zas „jízlivě se usmívající zloduch“ Dickensových románů, v peripetiích Maud můžeme rozpoznat cosi z Olivera Twista. S jistou nadsázkou lze říct, že „zlodějka“ Watersová zde prochází dějiny anglického románu posledních dvou století (najdeme tu i ozvuky Fieldingova Toma Jonese) a jeho autorům „vybírá kapsy“. Je to román plný překvapení. Nikdo není tím, kým se původně jevil. Postavy se vyvíjejí, přeskakují z jednoho literárního předobrazu do jiného, odhalují a zase zahalují, vnášejí do příběhu narážky, které četbu tu osvětlují, tu naopak problematizují.
Jako kočka s myší Výchozím bodem románu je zlotřilý plán, jaký bychom našli v nejednom románu 19. století. Richard Rivers přijíždí do doupěte paní Sucksbyové s jasným cílem: potřebuje mladou dívku, v tomto případě Sue, již vyšle do domu pana Lillyho. Ta tam bude sloužit jeho neteři, jež chová jisté sympatie k Riversovi. Sue pomůže přemluvit nebohou Maud, aby s Riversem ze strýčkova domu uprchla a tajně se provdala. Jakmile bude sňatek uzavřen, strýček nic nezmůže a Riversovi spadne do klína pohádkové bohatství. Bláznivě zamilovaná Maud si však manželství s Riversem dlouho neužije -bude uvržena do blázince, všechny peníze shrábne Rivers a Sue dostane odměnu.
Nuže, Sue se vydává na venkovské panství, seznamuje se s Maud i jejím podivínským strýčkem a pomalu uvyká životu mimo Londýn. Vztah mezi ní a Maud však překračuje meze vztahu mezi aristokratkou a služebnou, nabývá rysů přátelství a posléze přechází i do tělesné podoby. V ten okamžik začínají Sue zmítat pochybnosti. Riversův plán jí připadá příliš krutý, objevuje v sobě zábrany. Přesto se rozhodne původního plánu držet.
Je dobrým mravem neprozradit v recenzi příliš mnoho z děje knihy, zejména u příběhu podobného typu. A tak více prozradit nelze. Podobně jako romány Charlese Dickense, Wilkieho Collinse a řady menších viktoriánských prozaiků i Zlodějka je plná zvratů: to, co se jeví na první pohled jako jasný plán, se nakonec ukazuje jako léčka a tato léčka dostává v dalším dějství ještě nové, netušené aspekty. Ani postavy nejsou tím, za koho se vydávají - a mnohdy nemají o svém původu (a tím pádem dědictví, které na ně čeká) potuchy. Watersová tyto obraty zvládá bravurně, pohrává si se čtenářem jako kočka s myší, a přestože je zhruba od poloviny románu závěr předvídatelný, čtenář čte horlivě dál, natěšen, co překvapivého mu bude odhaleno za další zákrutou.
Literatura a dobré úmysly Zlodějka nemá jen silné stránky. „Toboganovité“ vyprávění strhuje, ale představuje i jisté úskalí. Inspirací, laděním příběhu i odkazy si Watersová říká o to, aby byla srovnána s autory, z jejichž díla čerpá. A právě zde je kámen úrazu. Romány Charlese Dickense, George Eliotové, Samuela Butlera či Wilkieho Collinse rovněž vykazují napětí, nečekané zvraty, leč četnost, s jakou jich používá Watersová, spíš odkazuje k „nižšímu“, senzačnějšímu gotickému románu. Anglické romány 19. století, většinou publikované původně jako seriály, se vyznačují jistou kvalitou: každá kapitola je stylisticky laděna jako samostatný útvar a drží pohromadě jako celek. Napodobit to lze stěží a úplně se to nedaří ani Watersové.
Další pochybnost se týká „humanity“ díla. Lítost, již pociťuje Sue nad osudem, který čeká Maud, je blízká tomu, co cítí postavy Dickensových románů. Čtenář s nadějí očekává, že se v mladé zlodějce pohnou city, že v sobě objeví jistou mravnost a zakročí nehledíc na svůj vlastní prospěch - bohužel tyto naděje jsou záhy uhašeny. Pokud Sue někdy Maud nějak pomůže, pak kvůli tělesné touze, ne kvůli svědomí - a u románu, který pranýřuje pokrytectví viktoriánské společnosti, tohle není malý problém.
Literatura nechce nic „řešit“. Vypráví příběhy, kreslí obrazy a nechává čtenáři svobodu. Jakmile se objeví snaha usměrňovat, naznačovat čtenáři, co si má myslet, k jakému ponaučení má dojít, síla slova ochabuje. Lze chápat, že Sarah Watersovou trápí diskriminace lesbiček. Ale sebeušlechtilejší věc nesmí z literatury čnít. Nebýt této „agendy“, byla by Zlodějka ještě silnější román. I tak se nám však do rukou dostává pozoruhodná kniha, kterou lze vřele doporučit.
***
Zlodějka
Sarah Watersová Přeložila Barbora Punge Puchalská. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2008. 531 strana.
O autorovi| LADISLAV NAGY, Autor je anglista a překladatel
