U našeho městečka je skála Ostrá hůrka a připomíná zkamenělou bytost. Každému od dětství. Podle nějakých pověstí se okolo vyskytovaly „příšery“ a Hůrka skrývá i poklad, ale „jediný jeho hledač se ještě nevrátil“.
Začátkem léta 1993 si vyjely děti na kolech. Prázdniny je dobře naladily a Martin vzpomíná, že maminka jednoho z nich toho rána ostříhala rodinu. Tu zazvonil zvonek u branky a desetiletí Aleš a Martin se ptali jejího syna: „Tak co? Jedeš s náma?“ – „A kam?“ – „No přece za pokladem, Pepíku. Na Ostrou hůrku!“ – „Jasně že jedu, už jsme tam dlouho nebyli, co? A stavíme se cestou i za Davidem?“
Blížili se ve čtyřech k hnědočerné skále. Teď připomínala hlavu, ale jindy starce. S plnovousem, vzhlížícího k nebi. A ještě odjinud egyptskou sfingu, ale nepoetizujme, dlouho tu bylo vojenské cvičiště, zůstal po něm bunkr i krátery a jezírka, tak jakápak magie...
Skálu přesto opřádala tajemství. Její tvar je prý důsledkem úderů blesku, v noci se otvírá brána k pokladu... Už tu byli. Odhodili kola, vystoupali sfinze za krk, pohlédli k Plzni, k Radyni, k románské rotundě, rokovali, blížilo se poledne a Martin lezl jako ještěrka ještě výš.
„Kluci, horolezecké skoby!“ Až na špičku se ale neodvážil, což bylo dobře, zabil by se. Ale lákalo je podzemí. Pátrali. Zarostlý vchod bunkru fascinoval. Uvnitř hladil chládek, stěny se ve tmě loupaly pod rukama, otvory nad hlavami voněla tráva... „Už je skoro jedna!“ vykřikl Martin. Měli hlad.
Vraceli se. Vyjeli na pahorek nad polní cestou k Plzni a ani nevěděli, proč se vydali právě po ní. Uprostřed roste i dnes jasan. Kluci sjížděli okolo. Všechno náhle ztichlo, ptáci už nezpívali, cvrček taky umlkl a ani jediné auto neuhánělo po nedaleké silnici. Zavládlo bezvětří. Co se děje? Nad hlavami klukům proletěla vrána, stáli jako sošky a něco se nořilo z křoví vzdáleného asi dva kilometry. Velká žlutá postava. To křoví bylo nějakých pět metrů vysoké, jak potom vzpomínal Martin, ale hlava plula ještě nad ním. Žlutá bytost. Divně se třepotala v horku a její mohutnost děsila. Měla zřetelné ruce i nohy, ale hlavu skrývala kápě či něco jí podobného. Tvor šel a měl sice trhavé, ale rovnoměrné pohyby. Pak se propadl za keř a zmizel. Klukům letěl po zádech mráz. „Viděli jste to?“ – „Jo, jo, co to bylo?“ – „Nevím, ale co když se na nás vrhne?“ To už prchali – sužováni strašným strachem.
Báli se jak velikosti postavy, tak i její barvy, a jak utíkali, auta už zase jezdila, ale oni je skoro neviděli a zastavili až na rozcestí u městečka. Srdce jim bušila. Tu Martin natáhl ruku mezi čtveřici a vnímal prý mravenčení. Stáhl ruku, ustalo, natáhl ruku, vrátilo se mrazivě. „Cítíte?“ Cítili to. Kdo tam stojí s nimi?
To je a není vše. Případ šetřil plzeňský Klub psychotroniky, jehož členkou byla nejmenovaná dáma, která ono ráno stříhala svého synka a od něj se o všem dozvěděla. Klub vydával časopis a každé dítě do něj nakreslilo onoho „Žluťáska“. Uběhlo patnáct let a kluci vyrostli, ale výpovědi nezměnili. Matka také ne. Přesto došlo v místním hostinci k důležitému rozhovoru a Martin poprvé naznačil, jak se tenkrát zpráva časopisu hodila. Když jsem se ale ptal na další detaily jejich dávného setkání se Žluťáskem, vymluvil se na paměť. Nicméně poprvé přiznal: „Přibarvovali jsme.“
Je to snad příklad mystifikace? Nevím. Pokud ano, zapustila kořínky hluboko a je vlastně krásná. A tam vzadu, na pozadí všech čtyř kreseb, bylo tenkrát vždycky totéž. Co? Stará vojenská věž s obdélnými okny a dva keře. Mezi těmi keři se postava údajně objevila a připomínala jednomu z hochů i jakousi žlutou homoli. Anebo opravdu tvora s kápí? Matka jednoho z hochů mlčí, ale v klubu psychotroniky už není. To tajemství městečko ozvláštnilo, a tak proti němu nikdo nic nemá. Je to prostě další pověst umístěná vedle těch středověkých.
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz pátek týdenní příloha Lidových novin. Výkonný ředitel: Dalibor Balšínek. Vedoucí magazínu: Jan Müller. Zástupkyně vedoucího: Eva Hlinovská. Produkční: Ilona Šáralová. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Telefony: 225 067 111, inzerce 225 063 428. Faxy: 267 098 398, inzerce 225 063 416. Internet: www.lidovky. cz, dopisy@lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s. r. o. Čísla Show View™© 1998 Gemstar. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny.
O autorovi| podle vyprávění Martina Dlaska napsal Ivo Fencl
