Když se mi nedávno dostalo informace, že vychází
kniha Katrin Himmlerové o rodině, z níž vzešel jeden z nejtěžších válečných zločinců Heinrich Himmler, hned jsem se po ní začala shánět. Snad tam najdu odpověď na otázku, jak vzniká v člověku zlo. Čekala jsem nedostatek mateřské lásky, tyranského otce, těžkou pubertu, nepřekonaný komplex méněcennosti, trauma ze školních neúspěchů. Nic z toho jsem nenašla. Právě naopak, kultivované prostředí, laskavá matka, úspěchy od dětství. Avšak taky starosvětský kult disciplíny. Žádoucí, oceňované, vynášené a zdá se dokonce dobrovolné. Disciplíny, která předpokládala akceptování a memorování předloženého bez nejmenších pochyb. Že by? Dost možná. V každém případě to ve mně vzbudilo podezření, že ty staré zlaté časy možná nebyly zas tak zlaté, jak si namlouváme. Zdá se, že se blíží konec těžkým školním brašnám. V jedné základní škole v italském Turíně už vyměnili učebnice za laptopy, na kterých mají děti veškeré potřebné učivo. Přenosné počítače váží necelý jeden kilogram, údajně přežijí i pád z výšky půldruhého metru a jsou vodotěsné. Jejich pořízení přitom vyjde levněji než nákup všech učebnic potřebných pro celý školní rok. Zatím jde o experiment, jehož se účastní šedesát žáků ve věku osmi až deseti let. Časem ale určitě dojde na všechny, neboť pokrok, jak známo, nezastavíš.
Děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy si v tisku postěžoval, že nemůže slušně zaplatit učitele, protože mu na výuku zbývá ani ne třetina z částky, kterou stát na vzdělávací činnost poskytuje. Jen rektorát si prý odkrojí takřka třetinu. Je to tak? Mluvčí rektorátu se pohoršil: Informace je nepravdivá. Nejde o třetinu, ale jen o 9,5 procenta! Když k tomu přičteme částku na celouniverzitní aktivity, tak o necelých 18 procent!
Netuším, co se míní celouniverzitními aktivitami. Ale zpráva, že ze 34 tisíc korun, které každoročně dáváme prostřednictvím státní pokladny na vzdělávání každého ze studentů filozofické fakulty, padne přes tři tisíce jen na činnost rektorátního aparátu, mi připadá hodná pozornosti i bez dalšího. Ostatně stejně jako zpráva, kterou nedávno přinesla MF Dnes, že Antimonopolní úřad vyšetřuje zakázku ministerstva práce a sociálních věcí na školení úředníků v bankovní problematice. Důvodem vyšetřování je mimo jiné cena zakázky. Za týdenní školení asi 350 úředníků bylo ministerstvo ochotno zaplatit 38 milionů korun. Včetně daně z přidané hodnoty by dosáhla dokonce 45,2 milionu. Podle ekonomických expertů je ale reálné zaplatit za něco takového pět až deset milionů korun. Podle mne, daňového poplatníka, by to měl spravit milion až dva. Nanejvýš.
Jak jen se mohla ta Lucie Bílá vzdát tak jemného člověka, jako je Václav Bárta neboli Noid! Víte, co dělá, když chytí rybu? Nejenže ji po chvilce zase pustí zpátky do vody, ale dokonce jí potře ránu po háčku dezinfekčním prostředkem! Být jeho rybou musí být zkrátka fajn. No zkuste si to: Vražte si do pysku háček s protiháčkem, chvíli za něj tahejte, pak ho jemně vyvlíkněte a zajódujte. (Doporučuju též jako experiment pro členy zájmových kroužků mladých rybářů.)
O autorovi| radka.kvackova@lidovky.cz
