Letadlo přistává na nejsevernějším cípu Sibiře uprostřed šedo-zelené tundry poloostrova Tajmyr. Jen letištní dráha a všude kolem mlha. Je začátek srpna a teplota se vyšplhala na 4 stupně nad nulou. Zdá se neuvěřitelné, že o pár kilometrů dál se v této pustině rozkládá jedna z největších průmyslových zón v Rusku. Jedeme po rozbité asfaltové silnici, podél níž se táhne stará jednokolejka.
Můj průvodce Andrej, devětadvacetiletý počítačový technik v jedné z místních továren na zpracování niklu, ukáže rukou: „Tady po té jednokolejce je vozili do Norilsku. Všechny, co tohle město postavili.“ V duchu vzpomínám, co jsem četl o historii Norilsku: město vybudované vězni stalinského pracovního tábora Norillag – hned po Kolymě nejhoršího lágru na Sibiři. Tisíce lidí byly dopravovány po řece Jenisej na odlehlý sever. Pak museli urazit 200 kilometrů v krutých, až čtyřicetistupňových mrazech do tábora, kde se stavěl Norilsk.
Ve starém sovětském žigulíku se blížíme k městu, při jehož výstavbě zemřelo 40 tisíc lidí. Projíždíme mezi vysídlenými a rozpadajícími se satelitními městečky. Míjíme první gigantickou fabriku a do auta pronikají zplodiny. „To je Naděžda, jedna z našich největších továren,“ říká hrdě Andrej. Z továrny, jejíž jméno v překladu znamená Naděje, se valí oblaka dýmu. Komín připomíná věž Mordoru z filmového Pána prstenů.
Vjíždíme do Norilsku. Ulice lemované obřími bloky ošuntělých paneláků, na zemi krvavě červené bláto od továrenských zplodin. Kolem města prstenec továren a dolů.
Norilsk je jedno z deseti nejznečištěnějších měst světa. Jako byste tu dýchali drcené sklo. Kolem jen spálená tundra a zkroucené pahýly stromů. Město je postavené na nestabilní, zmrzlé půdě. Skoro celý rok zde vládne krutá arktická zima, teploty klesají k minus 50 °C . V létě bažinatá půda rozmrzne a paneláky se pomalu propadají do země.
Drtivá většina z 200 tisíc obyvatel je zaměstnána v továrnách a dolech. V dobách Sovětského svazu sem přijížděli lidé za nadprůměrnými platy. Vydělat si peníze a pak se vrátit „na kontinent“, jak říkají místní evropskému Rusku. A tam za slušnou penzi v klidu spokojeně dožít. Po pádu Sovětského svazu a následné hospodářské krizi však zůstala poslední generace sovětských dělníků na dalekém severu uvězněna. Norilsk je od nejbližších měst oddělen tisíci kilometrů tajgy a tundry. A penzijní systém za Jelcina beztak zkrachoval.
Nicméně norilský gigantický průmysl dlouho bez vlastníka nezůstal. Na konci 90. let skoupila všechny továrny, a tím de facto celé město, společnost RAO Norilský Nickel. Ta také spolu s ruskou vládou uzavřela roku 2000 Norilsk před světem. Cizincům i samotným občanům Ruské federace je bez povolení vstup zakázán. Oficiální vysvětlení: obavy z velkého množství přistěhovalců a kriminality.
Ekologické organizace však viní Norilsk Nickel spíše z toho, že se snaží zamaskovat devastování poloostrova. Vytěžit vše, co se dá, a to co nejlevněji. Co na tom, že město je zahaleno oblakem zplodin a jeho obyvatelé trpí plicními chorobami. Když jdou do práce, musejí používat kyslíkové masky, aby mohli v továrnách dýchat.
Lidé tu však stejně jako za SSSR pobírají mnohem vyšší platy, než je na ruské poměry obvyklé, a proto je o práci v tomto místě stále velký zájem. Dělníků z ruských průmyslových zón, které na rozdíl od Norilsku zkrachovaly, je pořád dost.
Jedu s Andrejem a jeho kamarádem Voloďou rozhrkaným autobusem k továrně Naděžda, kde Voloďa pracuje jako technik. Dostává mě potajmu dovnitř. „Nemluv a nechovej se podezřele,“ nabádá mě. Foťák schovám pod vestu s nápisem Norilsk Nickel. Procházíme nekonečnými chodbami, a pak pod sebou náhle spatřím halu, plnou rozžhavených pecí na zpracování rudy. Nedá se skoro dýchat, je šílené vedro. Po továrně se jako duchové pohybují dělníci s upocenými tvářemi. Voloďa mě raději rychle vyvádí ven, než si nás někdo všimne. Jsem možná jediný cizinec, jenž na vlastní oči spatřil, co se děje v útrobách norilských mamutích závodů.
Vracím se v autobuse zpět do centra. Šedivé tváře pokašlávají a apaticky hledí na měsíční krajinu kolem silnice. Projíždíme branou, kterou hlídá socha Lenina, za níž se rozkládá starý bulvár s monumentální stalinskou architekturou napodobující centrum Petrohradu. Jako omámený jdu po hlavní třídě. Bolí mě hlava a v ústech stále cítím pachuť Naděždy. Po bulváru vesele korzuje zlatá norilská mládež, oblečená z platů svých rodičů pracujících v dolech a továrnách. Mají nejluxusnější oblečení a pohrávají si s nejnovějšími typy mobilů. Jen co ale zahnu za první roh, ocitám se zase mezi šedivými bloky nevzhledných domů, pomalu se propadajících do permafrostu...
Filip Singer, fotograf EPA
