Podobně jako o více než 30 let starší fotograf, filmař a teoretik Jiří Jeníček i Souček vstupuje do armády. Jenomže bohužel nikoliv v době první republiky, ale do armády celkem odlišné - do součásti monolitu za „železnou oponou“. Tajemné období jeho života nastává v roce 1954, kdy jako lékař působil v „komisi pro příměří“ v Severní Koreji po válce s jihem (1950-1953). Samotné fotografování mělo pro Součka (1926-1978) po celou dobu ryze privátní charakter, kdy šíře jeho dalších zájmů byla překypující. A hlavně prakticky „zužitkovatelná“ pro psaní. Mezi jeho knihami i příručkami nalezneme témata bizarně odlehlá, ať už se dotýkají mykologie, vzduchoplavectví, maňáskového divadla, zubařství a lékařství vůbec, mravenců, bludiček či dopravní výchovy. Součkův zapomenutý a nyní postupně zpracovávaný fotografický archiv je ve své propojené celistvosti dílem podivuhodně kompaktním. Ještě na počátku 90. let nebyl zařazen ani krátkým dílčím heslem v Encyklopedii českých a slovenských fotografů. Součkovy fotografie v kontextu české tvorby poloviny minulého století objevují až kurátoři Vladimír Birgus a Jan Mlčoch pro výstavu Česká fotografie 20. století. Těžištěm vzniku Součkových fotografií bylo nepochybně období od poloviny 50. let až do poloviny let 60.
Inspirován neorealismem a Skupinou 42 Řada fotografií vznikla nesporně v kontextu se Součkovými odbornými texty. Autor měl potřebu bezprostředního soukromého praktického „pokusu“, jenž mu umožňoval poznat „na vlastní kůži“ práci tvůrce, o němž psal. Počínaje Brassaiem, s nímž ho spojuje zájem o „graffity“ v detailech mezi strukturami zdí. A dále Lázsló MoholyNagy inspiroval nepochybně vyváženou řadu Součkových fotogramů spolu s Manem Rayem. Nemůže samozřejmě chybět Atget, jenž české prostředí modeloval hned několik desetiletí. S ním souvisí i Jiří Sever. Mnohem více pak do inspirací vstupoval Vilém Reichmann nebo Miroslav Hák a celá poetika Skupiny 42 či poválečného neorealismu.
