Tohle je ale jiná situace. Já jako novinář jsem se pranic nesnažil, abych se do přízně nějakého politika vlísal. To jen proto, že se můj letitý kolega Radek stal politikem -a dokonce jedním z nejmocnějších! -, mám pověsit novinářské řemeslo na hřebíček a hledat si jiné? A jaké? Že bych se stal třeba ševcem? Nebo si otevřel pekárnu? To by pak ale muselo totéž udělat nejméně sto dalších žurnalistů, kteří se s ním také intenzivně stýkali. Anebo by - při dodržování cechovních pravidel - museli souhlasit s tím, že budou psát o všech, jen o Radkovi, jeho názorech a jeho rozhodnutích nikoli. Ale bylo by pak zpravodajství jako celek objektivní?
Co třeba naopak té důvěrné znalosti nevyužít. Nikoli pro můj vlastní prospěch, ale ryze profesionálně. Zatímco žurnalisté spekulovali, zda se Radek přimkne nalevo nebo napravo, mně bylo jasné, že se socany by nikdy nešel. Na to má příliš rád dobré (a tudíž drahé) víno a také společnost bohatých lidí. Daleko lépe se s nimi pobaví než s chudými. Čili lavíruje-li, pak jen naoko. Aby víc získal. Což se ostatně projevilo hned o pár dní později, kdy do vládní koalice bez problémů vstoupil.
Stejně tak mi bylo jasné, že je v zásadě pro to, aby se socanům dala trafika v podobě křesla sněmovního šéfa. Rád chodí cestou nejmenšího odporu a není konfliktní typ. Navíc když něco myslí vážně, dívá se zpříma, s bradou sklopenou k hrudi. Ale natočí-li hlavu k levému rameni a umístí-li do očí šibalské jiskřičky, téměř vždycky licituje. Takže prohlásil-li takhle, že socani mají možnost křesla dosáhnout, polepší-li se, jen mě utvrdil, že je rozhodnuto.
Zatímco k prvním ministrům polistopadových vlád jsme se my novináři ještě jakž takž osobně propracovali, pak už nám filtr tiskových odborů a sekretariátů na víc než desetiletí zabránil říci některému z nich pěkně od plic: „Co jste to zase vymysleli za kravinu?“ Teď tu možnost mám - bude-li mi Radek dál brát telefon a neozve-li se v něm časem nějaká ta tisková mluvčí.
Ale smí se to? Opět jsme u stejného problému: budu-li mu radit, co udělal dobře a co špatně, stávám se vlastně součástí establishmentu. Vládním poradcem, navíc neplaceným, místo abych jako novinář do jeho chyb šil. Můj kolega Kroupa to ostatně zkusil v konkurenčních novinách, opravil véčkařům dodatečně půl volebního programu - a místo díků se od nich dočkal na internetu podrážděných výtek: „Proč jste nám to neřekl už před volbami?“
Co bych vlastně Radkovi poradil? Nejspíš aby se držel toho, co umí, a místo únavných bojů o ministerstvo vnitra založil ministerstvo nářků. Tam bychom mohli na vládní platformu přenést stížnosti všech nespokojených občanů, kteří nám předtím volali a psali do pořadu Na vlastní oči, než ho Nova zrušila. Policie by sice dál pracovala mizerně a justice by dál zůstala prohnilá, ale občanská nespokojenost by si aspoň našla nový ventil. A agenti provokatéři by mohli čmuchat o sto šest, aniž by se někdo musel bát, že ho kvůli nim opravdu zavřou
POSLEDNÍ SLOVO
