LN: Limity na Bílině padly. Vydrží alespoň u lomu Československé armády?
Byl bych rád, kdyby tam skutečně vydržely a někdo je konečně potvrdil definitivně. Ale obávám se, že prolomením na velkolomu Bílina padla určitá psychologická hranice. Hlavní smysl limitů byl v tom, že platily všechny dohromady.
LN: Už mnoho týdnů před rozhodnutím vlády ale bylo jasné, že na prolomení Bíliny panuje politická shoda.
Beru to jako prohru. Zatímco třeba obyvatelé Horního Jiřetína se po pondělku vyjadřovali poměrně příznivě, protože zase na chvíli zachránili své město, beru to jako psychologický průlom, který spoustě lidí dovolí na limity jako celek zapomenout. To mě mrzí. Nikdy nám nešlo jenom o nemovitosti a osídlení, vždycky se bral ohled i na přírodu a zbytky původní krajiny, která zbyla v pánvi pod jižními svahy Krušných hor. A to je věčná škoda.
LN: Vnímáte to jako prohru. Koho nebo čeho?
Všech těch, kdo jsme se tehdy na vytvoření limitů podíleli. To nebyla jen věc úředníků vycucaná z prstu, ty čáry jsme nenamalovali svévolně, byly důkladně zdůvodněné. Věřili jsme podkladům, které nám dávala vědecko-výzkumná sféra a odborníci. Například paní inženýrka Marie Lafarová z tehdejšího Výzkumného ústavu výstavby a architektury zdůvodňovala, proč se musí uchránit i kus přírodního zázemí. Počínaje stratifikací geologických vrstev, které by měly zůstat neobrácené naruby těžbou, až po archeologické dědictví zakopané v zemi. Třeba kolem Jenišova Újezdu archeologové nacházeli leccos, ale všechno už je dneska vjámě. Mám pocit, jako by znovu platilo víc slovo horníka než vědce či lékaře. Já to nechápu. To je návrat před rok 1989.
