VĚDNOHUBKY
Oční zornice toho na nás řeknou víc, než tušíme. Tvrdí to alespoň australská neuroložka Olivia Carterová z univerzity v Melbourne. Velikost zorniček se mění podle množství světla dopadajícího do oka. Psychologové vědí, že závisí také na našich emocích. Když mluvíme s někým, kdo je nám sympatický, zornice se rozšíří víc než při konverzaci s osobou, kterou - byť skrytě - nesnášíme. Kromě toho u člověka i dalších savců funguje reflex, díky němuž se nám zornice rozšíří ve stresových situacích - tato reakce souvisí s vyplavováním hormonu noradrenalinu. Podle Carterové ale pohyb zornice dokáže prozradit také okamžik našeho rozhodování.
V pokusu, jehož výsledky zveřejnila v časopise Frontiers in Human Neuroscience, promítala skupině dobrovolníků postupně číslice od jedné do pěti. Lidé si měli libovolnou číslici vybrat. Ve chvíli, kdy se „jejich“ číslice objevila na obrazovce, zornice dobrovolníků se rozšířily.
Autorka pokusu tvrdí, že podle této reakce dokázala se šedesáti- až stoprocentní přesností určit, kterou číslici si dotyčný vybral (s tím, že u některých dobrovolníků reakce fungovala spolehlivěji než u jiných). Nyní chtějí vědci vyzkoušet, jak tato reakce funguje u paralyzovaných lidí, kteří jsou při vědomí, ale kvůli nemoci nebo poškození mozku nedokážou komunikovat se svým okolím. Pokud se potvrdí, že reagují na odpovědi typu ano/ne, můžeme tak získat jednoduchý nástroj, jak se s nimi dorozumět. Název testu může ovlivnit, jak v něm dopadneme, zjistili američtí vědci. Studenti, kteří před písemkou viděli písmeno A (odpovídající české jedničce), si vedli mnohem lépe než jejich kolegové, kteří spatřili písmeno F (tedy naši pětku). K tomuto závěru došli odborníci z University of Missouri ve studii zveřejněné v březnovém vydání British Journal of Educational Psychology.
Písmena se přitom objevila v souvislosti, která nijak nesouvisela s hodnocením. Dvě sady testů z mluvnice byly jen označeny různými písmeny, které měli žáci před zahájením testu zapsat do určené kolonky. Ti, kteří psali áčko, dosáhli průměrně 11,08 z celkových 12 bodů, studenti ze skupiny F jen 9,42 bodu. Ve druhém kole výzkumníci přidali kontrolní skupinu s písmenem J, které nemá žádný vztah k anglosaskému známkování. Podle očekávání se výsledky umístila uprostřed. Podle odborníků to znamená, že studenti byli áčkem pozitivně motivováni, kdežto písmeno F je podvědomě varovalo před hrozícím neúspěchem. To žáky stresovalo a vedlo k horším výsledkům.
Vedoucí studie Keith Ciani nabádá učitele, aby se zamysleli, jak označují testy, a zároveň nad tím, jak mohou studenty motivovat. Těžko říct, do jaké míry můžeme závěry experimentu převést na české prostředí. Možná by stálo za to provést podobný pokus v našich školách s jedničkami a pětkami.
Matky s umělými kloubními implantáty mohu svým dětem předávat víc než jen geny. Jak vyplývá ze studie zveřejněné tento týden na konferenci Americké akademie ortopedických chirurgů, děti žen s kovovými náhradami kyčelních kloubů mohou mít v těle zvýšené množství některých kovů. Lékaři z Lékařského centra Rushovy univerzity v Chicagu zjistili, že ženy s oboustrannými kyčelními náhradami (tedy kloubní hlavicí i jamkou) z kovu mají v krvi zvýšenou hladinu chromu a kobaltu. A nejen to - pokud jsou těhotné, část těchto prvků předávají svým dosud nenarozeným dětem. Sice v nižší koncentraci, ale přesto vědci považují za zajímavé, že placenta v tomto nefunguje jako spolehlivá ochranná bariéra a část kovů se přes ni dostane. Podle profesora Joshuy Jacobse je to důsledkem koroze a mechanického opotřebení implantátu. Další kovy použité ve slitině, z něhož byly umělé klouby vyrobeny, tedy nikl a titan, se ovšem do krve nepřenesly.
Odborníci zatím nevědí, zda se zvýšené množství chromu a kobaltu může negativně projevit na vývoji nenarozeného dítěte. To má být nyní předmětem dalšího výzkumu Jacobse a jeho kolegů. Přesto by podle něj výrobci implantátů měli zapracovat na vylepšení svých výrobků, aby k uvolňování kovů nedocházelo.
***
NEPŘEHLÉDNĚTE Příloha Věda&Výzkum o rozsahu čtyř tiskových stran vychází v Lidových novinách každé úterý.
O autorovi| Eva Vlčková, redaktorka LN
