Lidé, kteří by žili své životy možná průměrně, ale s čistým štítem, se pod tlakem mění ve zrůdy. Z filmu se ale především vynořuje obludný marasmus, kterému nešlo uniknout a do něhož svým způsobem nakonec spadla velká část populace, i když třeba jen tím, že ztratila vůli k normálnímu životu. A tahle hyperbola funguje perfektně. Kolik jen lidí doba paralyzovala, vykašlali se na studia nebo je z nich vyhodili, přežívali v zaměstnáních, která nikdy nechtěli dělat.
Pouta jsou temná, depresivní a bohužel z větší části pravdivá. Totalitní režim deformoval ve všech rovinách života. A tvůrci nám toto divné bezčasí rvou do hlavy s úctyhodnou zběsilostí a důsledností, kterým nelze uniknout. A také, a to je důležité, místy i s vražednou ironií. Nejde jen o socialistický brutalismus exteriérů a šílenou umakartovou a dřevotřískovou kulturu (nad vybranými lokacemi se úží dech), ale o celkový dojem orwellovské krajiny, který se podařilo vytvořit kombinací vybledlých barev a šera. A hudbou, zvuky i onou diskutovanou délkou, v níž ale nic rozbředává, naopak, dojem hnusu se ještě umocňuje. Svou „běsovskou“ linku si film podrží až do konce, nikdo snaživě nepřispěchá se smiřující katarzí, ani nedej bože s klišé a la cinkání klíčů.
Recenzi filmu čtěte v Lidových novinách zítra
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN