WASHINGTON/PAŘÍŽ Nejdříve se slibovala věrnost „své“ vlajce, pak se z toho pro jistotu stala „vlajka Spojených států“, vzápětí pak pro úplnou jistotu „vlajka Spojených států amerických“ – to prý, aby v tom měli jasno i noví imigranti. A v 50. letech byl do textu prosazen i odkaz na Boha.
Americký „Slib věrnosti“ (v originále „Pledge of Allegiance“) zaznívá při začátku zasedání Kongresu, schůzích lokálních vlád, některých sportovních událostech a především ve státních školách. Jeho původní verze pochází z roku 1892, autorem byl baptistický kněz Francis Bellamy (mimochodem bratranec socialistického utopisty Edwarda Bellamyho). Text prošel několika výše popsanými úpravami, a to v letech 1923, 1924 a zatím naposledy v roce 1954. Měnila se i doprovodná gestikulace – předpažená ruka až příliš připomínající nechvalně proslulé nacistické gesto byla vyměněna za pravou ruku položenou na srdce.
Vyjádření vlastenecké oddanosti ale není absolutní – liší se stát od státu, vyžadována například také často není u cizinců chodících do amerických škol. Každopádně je běžnější než zpívání hymny na školách, to se děje spíše jen při výjimečných příležitostech, jako jsou sportovní turnaje.
O zpívání národní hymny nyní uvažují i ve Francii v rámci snah o posílení národní identity. Alespoň tamní vláda chystá určitá nařízení, podle kterých by děti měly zpívat hymnu alespoň jednou ročně. Kromě toho by měly ve všech třídách a školních budovách povinně vlát státní vlajky.
