Hned po 17. listopadu jsme sedli k psacím strojům i počítačům, ťukali jako diví a texty vytištěné na blány rozmnožovali na cyklostylech - jako by se nic nezměnilo. Pro samizdat to byla zajímavá doba.
Lidé, kteří mířili do politiky, měli otevřená pódia, pak balkon Melantrichu, tribunu na Letné a brzy nato i televizi. Pro ně šlo o velký zlom. Ale pro politický samizdat se změnilo vlastně jen jedno. To, co jsme až dosud dělali potají, na více místech, aby v případě odhalení nebyla postižena celá síť, jsme náhle provozovali veřejně a bez rizika.
Technicky to zůstávalo při starém. Kde bychom si přes noc „napískali“ zavedenou redakci? Za těchto podmínek se změnil samizdatový dvouměsíčník Sport v revoluční Informační servis, který sloužil od 20. listopadu až do Vánoc jako jediný nezávislý deník. Potom, když už původní hektičnost opadla, pokračoval jako týdeník a v březnu se změnil na časopis Respekt.
Ale ten první měsíc, v době, kdy se samizdatové Lidovky teprve chystaly na legální a profesionální vizáž v podobě deníku, byl Informační servis skutečně jediným nezávislým zdrojem. Na rozdíl od Lidovek se nezabýval úředními bariérami v době, kdy se -alespoň po formální stránce - ještě dlouho hrálo podle komunistických pravidel a předpisů. Informační servis neměl ministerskou registraci. Zato měl čtenáře, postupem času až ke sto tisícům (myšleno prodaných výtisků).
Měsíc života v galerii Odhodlání bylo zřejmé a jasné. Ale hned dění v prvních dnech ukázalo, jakou roli hrála i náhoda. Původně jsme byli domluveni, že začneme v pondělí 20. listopadu u Petra Uhla, hlavní osobnosti Infochu (Informace o Chartě 77). Jenže v pondělí mi volal do zaměstnání Ivan Lamper, spolu s Janem Rumlem pilíř Sportu, že Uhla v neděli zatkli, takže se sejdeme naproti jeho domu v kavárně Demínka. Když jsem ale přišel do Demínky, čekal v ní už jen Martin Weiss s tím, že ostatní šli do bytu k Sašovi Vondrovi a my se máme přesunout za nimi. Tak jsme vyrazili a tam, v Trojanově ulici, kousek od Havlova bydliště na dnešním Rašínově nábřeží, zahájilo svou práci Nezávislé tiskové středisko.
Pokud si neumíte představit redakci revolučního zpravodaje v jednom, byť rozměrném bytě, raději si to ani nepředstavujte. Slovo chaos by působilo jako eufemismus. Nicméně po třech dnech jsme se stěhovali do galerie U Řečických, kterou právě vyklidilo Občanské fórum.
Ta galerie se na měsíc stala nejenom centrem informací, ale též shromaždištěm lidí. Základní nábytek půjčila stávkující teologická fakulta v sousedství. Internet neexistoval, měli jsme sice fax, ale ten zas většinou chyběl tam, kde se něco dělo (třeba v místních Občanských fórech), takže se úřadovalo přes telefon. Když dnes projíždím kolem tramvají, občas si vzpomenu na měsíc, kdy jsme tam de facto bydleli.
