Před dvaceti lety najel tanker Exxon Valdez na skaliska v aljašské Zátoce prince Williama a z jeho nádrží vyteklo do moře 40 000 kubických metrů ropy. Co do objemu uniklé ropy šlo o poměrně malou havárii, její ekologické následky však patří k nejtěžším. Odhaduje se, že ropa v zátoce tehdy zahubila až půl milionu mořských ptáků, tisíc mořských vyder, přes tři tisíce ledních medvědů, tři stovky tuleňů i orlů a dvacet kosatek dravých. Uniklá ropa ostatně škodí tamější přírodě dodnes.
Mnozí odborníci jsou přesvědčeni, že se na drastických následcích této havárie výrazně podepsaly výjimečně omezené možnosti její likvidace. Tanker totiž ztroskotal v nepřístupné oblasti, kam se záchranáři dostávali jen vrtulníkem nebo po dlouhé plavbě na člunech.
Už v samotný den havárie kropila jedna soukromá firma z vrtulníků a člunů vyteklou ropu disperzními činidly, která snižují povrchové napětí kapalin a umožní, aby se ropa plovoucí po mořské hladině smísila s vodou a vytvořila drobné kapénky. Rozptýlením ropy ve vodě se totiž urychlí její přirozené odbourávání činností nejrůznějších mikrobů. Tomuto procesu obvykle napomáhá i intenzivní čeření vodní hladiny, k němuž dochází například při velkém vlnobití.
Jenže po havárii tankeru Exxon Valdez jako kdyby se proti ochráncům přírody spikly všechny živly. V Zátoce prince Williama vál jen slabý vítr, nízké vlny nepromíchaly ropu s disperzními činidly, a jelikož se proto zásah ekologů míjel účinkem, čištění skvrny bylo zastaveno. Selhaly navíc i další způsoby likvidace této ekologické pohromy. Nepomohlo trhání souvislého povlaku ropy výbušninami a nedařilo se ani sbírat ropu plovoucí po hladině, protože jindy úspěšné speciální zařízení se ucpávalo chaluhami.
Zdálo by se, že v Zátoce prince Williama to nemohlo 24. března 1989 dopadnout hůř. Nešťastnou souhru náhod však staví do poněkud jiného světla nejnovější výzkum kanadských vědců vedených Peterem Hodsonem z kingstonské Queen’s University. Jeho výsledky zveřejnil vědecký časopis Environmental Toxicology and Chemistry. Podle této studie je pravděpodobné, že kdyby záchranné akce proběhly tak, jak byly původně naplánovány, mohly být následky havárie ještě horší. Před dvaceti lety ovšem málokdo tušil, že působení disperzních činidel má také svou temnou stránku.
„Likvidace ropných skvrn za použití disperzních činidel patří ke standardním postupům. Z dlouhodobého hlediska jde jistě o dobrou věc, protože ropa se rozptýlí a následně se biologicky degraduje,“ říká Peter Hodson. „Na druhé straně se ale právě tímhle způsobem až stonásobně zvýší toxický účinek ropy na ryby a další vodní živočichy.“
Tým Petera Hodsona ověřoval použitou metodu a napodobil podmínky čištění ropné skvrny v pokusných nádržích s americkými pstruhy duhovými. V některých nádržích ponechali vědci ryby ve vodě s příměsí nafty bez čištění. V jiných nádržích přistoupili k osvědčené likvidaci znečištění disperzními činidly.
Rozdíl byl patrný už po chemických analýzách vody. Do vody čištěné disperzními činidly se z nafty uvolnilo mnohem více toxických molekul. Byly mezi nimi i velmi nebezpečné polycyklické aromatické uhlovodíky. A ryby na ně reagovaly. Pstruzi žijící ve vodě čištěné disperzními činidly měli tisíckrát zvýšenou aktivitu enzymů, jež chrání tělo před účinky toxických látek. Navzdory razantní obranné reakci pstruzi chřadli. Ve vodě čištěné disperzními činidly onemocněly prakticky všechny ryby. Přitom pstruzi chovaní ve vodě znečištěné naftou se měli čile k světu a onemocněli jen výjimečně.
Stejně dobře se vedlo pstruhům ve vodě, do níž bylo přidáno pouze disperzní činidlo. Ryby v čištěné vodě se špatně vyvíjely, pomalu rostly a mnoho z nich nakonec uhynulo. Peter Hodson odhaduje, že čistění pomocí disperzních činidel zvýšilo toxicitu naftou znečištěné vody zhruba stokrát. O tom, že na vině je skutečně rozptýlení droboučkých kapének nafty ve vodě, svědčí celkem výmluvně skutečnost, že jedovatost vody znečištěné naftou prudce stoupá i po intenzivním mechanickém promíchání bez použití disperzních činidel.
„Pokusy o likvidaci ropné skvrny zabijí více ryb, než kolik jich zahubí samotná ropná skvrna,“ konstatují paradox kanadští biologové.
***
VŠECHNO JE JINAK Zdálo se, že v Zátoce prince Williama to tehdy nemohlo dopadnout hůř. Nešťastnou souhru náhod však staví do poněkud jiného světla nejnovější výzkum kanadských vědců. Ten naznačuje, že kdyby kolem Exxonu Valdez proběhly záchranné akce tak, jak byly plánovány, mohly být následky havárie ještě horší.
O autorovi| Jaroslav Petr, biolog
