Paní Jana Bobošíková slavila koncem srpna narozeniny, osobním blahopřáním přispěl i prezident Václav Klaus, asi v zastoupení nás všech. Vzbudilo to jistou pozornost. Bohužel až teď mi padlo oko na tiskovou zprávu politické strany Suverenita, která konečně líčí tu společenskou událost ve vší její plastičnosti a dodává prezidentské gratulaci potřebný kontext.
Opožděně se dělím: „Kromě rodiny Jany Bobošíkové se k oslavě připojili i političtí kolegové z uskupení Suverenita, především Jana Volfová, Petr Hannig (...) Režisér Juraj Jakubisko s manželkou Deanou věnovali Janě Bobošíkové obraz s tématem Slovanská epopej. Bývalý ministr Grégr popřál oslavenkyni hodně úspěchů a známá kartářka Zdena Weinrichová jí vyvěštila skvělou politickou budoucnost.“ Kombinace pana Grégra, paní kartářky a Slovanské epopeje a nějaké té pěkné písničky Petra Hanniga musela jednoho nabít životní silou na několik příštích dekád, s takovou jistotou snad kartářky ani netřeba.
Hodně se tenhle týden psalo o krveprolití v Bratislavě. Pozornost se postupně přesunula k motivům střelce, psalo se v té souvislosti o chování rodiny, jejíž členové byli zavražděni, o tom zda vůbec a jak moc byli „problémoví“. Troufnul bych si ale tvrdit, že motiv v pravém smyslu toho slova, ani nemusel existovat.
To hledání motivu podobného nesmyslného a krutého násilí, jako bylo to bratislavské, je věc docela pochopitelná a také častá. I po masakru na škole v Columbine se spekulovalo, jestli spolužáci pozdější pachatele nešikanovali. Taková snaha zpětně událost vysvětlit je projevem touhy podobné činy umenšit tím, že je zasadíme do nějakého racionálního řetězce kauzalit, učiníme je rozumem uchopitelnými a plně vysvětlitelnými. Dají se pak snáze zvládnout. Součástí té hrůzy ale je, že právě rozum s krvavou vehemencí popírá, nechává za sebou černou otázku bez odpovědi.
VNárodním technickém muzeu vyšly najevo nepěkné věci. Už skončivší vedení si zřejmě počínalo nestoudně.
V kontextu všech možných kauz, které čas od času vycházejí na povrch, v NTM možná šlo jenom o nějaké drobné, jakkoliv způsob, jímž bývalý ředitel Koníček podle MFD rekvíroval služební byt, je vskutku oprásklý. Emocionální škodu to ale způsobilo velkou. Technické muzeum! To vlídné místo, kam jsem jako velmi netechnicky založený kluk chodil okukovat letadlo Kuňkadlo a umělé vodopády, dráždit závrať pohledem přes zábradlí nejvyššího ochozu, žasnout při pohledu na sádrové holubice, vzlétající díky optickému klamu. A já se, trouba, tak těšil, až ho po rekonstrukci znovu otevřou... Tady to začíná být osobní. Asi jako kdyby někdo vzal Sedm statečných a předělal je na pornofilm.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
