V českém umění se často stává, že umělec zazáří, ale po slibných začátcích následuje už jen stagnace a rozmělňování. To však neplatí o několika výrazných osobnostech, které dozrály třeba až kolem padesátky nebo dokonce ještě později.
Právě k umělcům, jejichž tvorba má stoupající vývojovou linii až do pozdního období, patří Adriena Šimotová, která dnes patří k našim nejuznávanějším současným umělcům a která má až do konce března výstavu v roudnické Galerii moderního umění.
V posledních desetiletích autorčina prestiž u nás i v zahraničí stále stoupá. Od devadesátých let měla řadu větších či menších výstav, na kterých se její dílo představovalo z různých pohledů. Stačí připomenout retrospektivu ve Sbírce moderního a současného umění Národní galerie v Praze (Veletržní palác). K ní vyšla výpravná monografie, přesto však bylo nutné značně zúžit výběr z až neuvěřitelně rozsáhlého díla, které si přitom zachovává vysokou úroveň.
Zajímavá výstava Tváří se odehrála také ve Slovenské národní galerii v Bratislavě. To je vlastně jedno z důležitých autorčiných témat, kterému se vedle figury věnuje celý život.
Tvorba Adrieny Šimotové je odborníkům známá v mnoha zemích, ale nejvíc zřejmě ve Francii. K té má autorka úzký vztah, se svou babičkou mluvila francouzsky od dětství a navíc si, stejně jako takřka celá její generace, oblíbila celou francouzskou kulturu. Získala řadu ocenění, byla vyznamenána řádem francouzské čestné legie, získala například velkou cenu na prestižním mezinárodním bienále grafiky v Lublani, kde byl z našich umělců takto oceněn už jenom Jiří Anderle. Tíživá doba a vzpomínky Adriena Šimotová patří k silné generaci nastupující počátkem šedesátých let, kdy se stala jednou ze zakládajících členek dnes známé skupiny UB 12. Po celý život neustupovala ze svých zásad, nikdy se nepodřizovala vnějším vlivům, zůstala vždycky svá. To se projevuje i na současné roudnické výstavě, která se opět zaměřuje na jediné téma, nebo by se spíš dalo napsat na jedinou metodu. Počátky tzv. perforované kresby se začaly rýsovat už v šedesátých letech, ale k jejímu největšímu rozvoji došlo od poloviny sedmdesátých do poloviny osmdesátých let minulého století. Autorka tehdy na papír nejen kreslila, ale jeho plochu prorážela či „zraňovala“. V kresbách tohoto druhu se odrážela jednak tíživá atmosféra doby i autorčiny osobní pocity, spojené se zlomovými událostmi v jejím životě. Promítají se do nich vzpomínky (Maminka, Návrat ztraceného syna, ) i různé, pro ni důležité situace. Nebylo snadné vytvořit instalaci, ve které by vyzněly všechny jemnosti jejího projevu, aby se zdůraznily struktury perforací či přerušovaných a prostupujících se čar. V Roudnici se kurátorovi Pavlu Brunclíkovi podařilo soustředit pečlivě vybranou kolekci, zapůjčenou ze soukromých i veřejných sbírek, například ze Západočeské galerie v Plzni nebo z pražského Musea Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových. K výstavě vyšel i poměrně obsažný, citlivě graficky upravený katalog.
***
V kresbách se odrážela tíživá atmosféra doby i autorčiny pocity, spojené se zlomovými událostmi v jejím životě.
