Úterý 23. července 2024, svátek má Libor
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Zrcadlo

Česko

S cizí ženou ve vlastní koupelně

Ten den, kdy jsem pochopila, že lepší už to nebude, byla neděle uprostřed května, půl osmé ráno. Neprozřetelně jsem se zadívala do zrcadla v koupelně. Chápejte, už dávno jsem se odnaučila s tím skleněným despotou komunikovat zblízka, a když už jsem musela jeho služeb využít, tak jen letmo a hlavně bez prudkého osvětlení. Jenže tentokrát jsem pravidla porušila, a tak jsem ji najednou spatřila v plné kráse. Tu cizí ženskou. Zarazila jsem se uprostřed kroku. Kde se tady tak najednou vzala?

Rukou jsem si nevěřícně prohrábla vlasy, jako bych mohla ještě něco zachránit, jenomže ta druhá udělala totéž a pak tiše vyčkávala. Bože, tohle že jsem já? Co ten vzorek od polštáře na tváři? Co ty pytle pod očima a ten obrovský za... tamto!

„Co tam děláš tak dlouho?“ ozvalo se z kuchyně. To se připomněl můj manžel, který si v klidu dopřával nedělní snídani, a jak právě vypadá, mu bylo úplně fuk.

„Ale nic.“ Po očku jsem si ho prohlížela a musela uznat, že vypadá pořád docela dobře, ten můj muž. Roky se na něm také podepsaly, ale tak nějak jinak než na mně. Vrásky má taky, vlasů už moc ne, tak proč mi připadá, že je na tom lépe než já?

„Tak proč nemluvíš?“ Asi jsem na tom fakt špatně, když ho mé mlčení přinutilo odložit noviny.

„Jenom nemám náladu,“ odpověděla jsem radši, jen aby mi dal pokoj.

„Dneska odpoledne přijede Jarda,“ začal, aby prolomil vlnu ticha, která se najednou rozlila po kvartýru.

„Tak jo.“ Musím se té ženské nějak zbavit! Holt budu muset začít bojovat.

„Ty mě vůbec neposloucháš,“ manželův hlas zněl dost ublíženě.

„Ale jo,“ kývla jsem hlavou. Hned zítra zajdu ke kadeřnici a pak se uvidí.

„Co na to říkáš? “ Manžel mi opět vlezl do úvah a přitom pozoroval, jak z lógru maluji na stěnách šálku něco, co připomínalo vrásčitou obryni. Přece mu nebudu vykládat, že tu s námi bydlí cizí ženská!

Jak jen to ta Lenka dělá? Není o moc mladší než já, a přitom pořád vypadá dobře. Má sice o pár kilo míň, ale zase ne o moc. To bude určitě tím, že je potřetí vdaná a její nynější manžel je o deset let mladší, tudíž se Lenka musí udržovat ve formě. Chodí plavat, sleduje trendy a maluje si stíny jako kola od trakaře. Normálně bych řekla, že jí hrabe vmozkovně, ale dnes jí bohužel musím dát za pravdu. Kradmo jsem se zadívala na svého muže, který zaujatě sledoval v televizi dokument o jamajských domorodcích.

„Myslíš, že jsem tlustá?“ otázala jsem se opatrně a snad ani nechtěla slyšet, co mi odpoví. „Podívej, jak tam žijou. A ta příroda, to je krása, viď?“ Zase mě neposlouchá. Anebo nechce na mou hloupou otázku odpovědět tím jedním možným, taky hloupým způsobem. Stejně za všechno může on. Baští rohlíky, kouká na televizi a je mu úplně jedno, že se teď trápím. Určitě už mě nemá rád jako dřív.

„Co budeš dneska vařit? Ty jsi dneska nějaká divná. Fakt ti nic není?“

Co by mi bylo. Až na to, že se ti po bytě producíruje úplně cizí ženská. Ale jinak vše v pořádku, miláčku. „Upeču kuře,“ plácnu. Možná kdybych si našla nějakého mladého Jánošíka, tak bych taky omládla. Stejně je tomu mému úplně jedno, kdo mu uvaří.

No jo, jenže když budu vypadat, jak vypadám, tak ulovím leda tak nějakého zoufalce, a to bych si moc nepomohla. Zkrátka musím zhubnout. Zlostně mrsknu nedojedeným rohlíkem zpět na talíř.

„Ty už nebudeš?“ Tiše zakroutím hlavou: „Jestli chceš, tak to dojez.“ Láduje se rohlíkem a občas po mně loupne očima. Problém je, že se mi vlastně nikoho jiného hledat nechce. Ten můj chlap mi totiž úplně stačí. Tímto závratným zjištěním jsem trochu pookřála. Co taky s docela cizím zoufalcem, že jo? Holt zůstanu stará a tlustá. Manžel se zvedl a začal sklízet nádobí ze stolu. Drobečky si nahrnul na dlaň a odnesl je do koše.

A pak mě jeho ruka jemně pohladila po rameni. Trochu jsem sebou překvapením škubla, ale u srdce se mi rozlilo teplo. „Holka moje,“ říká mi. „Dneska si uděláme hezký den. Někam vyrazíme a cestou si dáme oběd. A víš co? Vůbec nejsi tlustá. Pořád ti to moc sluší.“

Držím ho za ruku a říkám si, že hubnout začnu až od zítřka.

podle vyprávění Kamily Novotné napsala Dana Kubátová