Od pasu dolů zcela nahá šestnáctiletá středoškolačka masturbuje za povzbuzování svých spolužáků na školní lavici. Záběry z této „akce“, které předcházelo pubertální hecování, kolovaly nedávno po českém internetu. Osudné video zhlédli i dívčini učitelé; výsledkem je dvojka z chování na jejím vysvědčení.
Stejnou známku v kolonce „chování“ měl na letošním pololetním vysvědčení také o rok starší Petr, který navštěvuje druhý ročník jedné z pražských středních odborných škol. Ten se sice před spolužáky neobnažoval, ale stihl neomluveně zameškat dvě vyučovací hodiny.
„Byl jsem na kontrole u doktora s výronem kotníku. Napsal mi omluvenku do dvanácti, to by znamenalo, jít ještě na dvě hodiny do školy. Nechtělo se mi, tak jsem omluvenku trochu upravil a přišlo se na to,“ přiznává prohřešek Petr.
Před několika týdny vzbudila pozornost médií sebevražda učitele Základní školy v Železném Brodě, jehož žák deváté třídy cíleně provokoval hrubým způsobem tak dlouho, až si vysloužil facku a jeho spolužáci mohli incident natočit na mobilní telefon. Učitel, který v této škole strávil prakticky celý svůj profesionální život, následný nucený odchod neunesl. „Dělají z něho takového grázla, on v životě neměl dvojku z chování, v životě žádný problémy, je to normální kluk opravdu,“ hájila v pořadu TV Nova hlavního iniciátora provokace jeho babička.
Uvedené případy názorně ukazují, že samotná známka z chování rozhodně nějakým objektivním hodnocením mravnosti současných žáků a studentů rozhodně není a asi ani být nemůže.
Toho si je zřejmě vědom i ministr školství Ondřej Liška. „Je třeba si položit otázku, jestli známky z chování mají vůbec ještě smysl. Je to předmět, který se nevyučuje, ale známkuje se. Když má dítě problémy, které si přináší z rodiny, tak tím, že mu dám horší známku z chování, mu nepomůžu,“ prohlásil ministr v rozhovoru pro časopis Týden.
Jeho slova rozpoutala mezi rodiči i pedagogy mnohdy velmi emocionální diskusi. Proti rušení známek z chování jsou hlavně učitelé základních a středních škol. Z ředitelů škol, které LN oslovily, se naprostá většina vyslovila pro jejich zachování.
„Můj názor je opačný a vychází z letité praxe. Právě hodnocení chování by mělo být jasným signálem rodině, že není vše v pořádku. Nejde vždy o trest pro žáka, ale právě o onen signál a svým způsobem i nabídnutí pomocné ruky rodičům, když předchozí kroky a snahy školy selhaly,“ reaguje na Liškovo vyjádření ředitel Základní školy v Klášterci nad Ohří Miroslav Andrle.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Podobný názor má i Ludmila Fišerová, ředitelka ZŠ Emy Destinnové v Praze 6. „Klasifikace neboli známkování je v ČR otázkou tradice, takže přes veškeré jeho nedostatky je přijímáno jako cosi, co má váhu a důležitost pro žáky i rodiče, známku z chování nevyjímaje. Určitým přínosem či nástrojem pro pedagogy klasifikace chování je a hrozba snížené známky z chování působí jako strašák a velmi často děti vyděsí natolik, že se snaží vyvarovat prohřešků,“ říká Fišerová s tím, že na druhou stranu nemůže zůstat známka z chování jediným výchovným nástrojem. „Velmi se nám osvědčila metoda alternativních trestů, kdy žák svůj prohřešek napraví nějakou prací prospěšnou pro třídu nebo pro školu často podle vlastního výběru,“ vysvětluje ředitelka Fišerová.
Mezi menšinové naopak patří mezi pedagogy názor ředitele pražského Gymnázia Jana Keplera Jiřího Růžičky. „Známka z chování má velmi malou, takřka žádnou výpovědní hodnotu o chování žáka ve škole už dávno. Skoro všichni mají vždy jedničku, takže se skoro nic nehodnotí a veřejnost na širší škálu asi připravena není. Problémovým žákům většinou snížená známka z chování nevadí, stejně jako jejich rodičům. Otázka je, jak tedy trestat školní přestupky?“ zamýšlí se Růžička. Známka říká, co je správné Hlasům skeptickým k rušení známek z chování dává spíše za pravdu i vedoucí katedry školní a speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Stanislav Bendl. „Klasifikace chování poskytuje žákům orientaci v oblasti norem a hodnot. Díky ní vědí, jak se mají chovat, co je správné a co je odsouzeníhodné. To, že škola má právo hodnotit chování žáků, mimo jiné znamená, že se této věci (chování, hodnotové orientaci, mravům a morálce) přisuzuje význam, že věci jako chování, kázeň, slušnost, plnění povinností jsou považovány školou a potažmo celou společností za důležité,“ argumentuje pro zachování kolonky „chování“ na českých vysvědčeních.
„Klasifikace chování a další výchovná opatření mají mít vliv nejen na žáky zlobivé, ale také na ostatní žáky. Nevztahoval bych to jen k otázce, zda se tím napraví žák s vysoce problémovým chováním,“ uzavírá docent Bendl.
Opatrnější je dnes již i ministerstvo školství. „Vyjádření ministra směřovalo k vyvolání odborné diskuze nad významem, způsobem a formou tohoto hodnocení... Zahájení diskuze je žádoucí, v žádném případě to však neznamená, že se v nejbližší době chystají jakékoliv legislativní kroky,“ píše se ve zprávě tiskového odboru ministerstva, která reaguje na ohlasy vyvolané Liškovým rozhovorem.
***
Jak se známkovalo chování
Známky z mravů byly zavedeny v roce 1805 a stupnice byla následující: velmi dobré, dobré, prostřední, školnímu řádu neodpovídající. Později byl čtvrtý stupeň zrušen. Od roku 1884 se užívalo známek: velmi mravně, mravně, nedosti pořádně, nehodně. V roce 1905 se přešlo na škálu: chvalitebné, uspokojivé, zákonné, nedosti zákonné, nezákonné a v roce 1937 potom na: chvalitebné, uspokojivé, neuspokojivé. Během okupace se chování hodnotilo jako: chvalitebné, uspokojivé, méně vyhovující, nevyhovující. Od roku 1963 platí nynější systém.
Klasifikace chování poskytuje žákům orientaci v oblasti norem a hodnot.
