Počet uprchlických dětí bez doprovodu v Česku sice s výjimkou roku 2015 dlouhodobě klesá, problém ale je, že úřady tyto nezletilé umisťují do výchovných ústavů nebo dětských domovů. Loni Česká republika takových dětí přijala 37. Deset jich přišlo z Afghánistánu, další pak ze zemí jako Irák, Vietnam, Ukrajina nebo Jemen. Šlo většinou o chlapce starší 15 let.
Čaputová pro Le Monde: Migrace je problémem i těch zemí, do kterých uprchlíci nesměřují |
Vyplývá to z dat, které má k dispozici Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU). Minulý týden představila výstup z projektu Forum, do něhož se zapojilo osm evropských zemí. Tento projekt podporuje výměněnu zkušeností s náhradní rodinnou péčí pro mladistvé cizince bez doprovodu. V západních zemích jako je Nizozemsko nebo Velká Británie jsou počty těchto příchozích mnohem vyšší, například v Nizozemsku to bylo loni 1025. Přesto se jim daří nezletilé cizince umisťovat častěji do pěstounských rodin než do ústavů.
„Když jsem přijel, poslali mě do přijímacího střediska, kde nás bylo asi třicet. Do pěstounské péče jsem se dostal po dvou měsících. Snažil jsem se chovat co nejlépe, chtěl jsem zapadnout,“ vzpomíná Zeeshan Munir, který do Velké Británie přišel sám jako nezletilý. Měl štěstí. Dostal se do rodiny Shady Panjabiové, která mu poskytla důležité zázemí a oporu v těžké životní situaci. „Myslím, že všechny děti potřebují to základní - střechu nad hlavou, pocit bezpečí, lásku a aby je někdo vyslechl. A o tom pěstounská péče vlastně je,“ tvrdí jeho „teta“ Shada ve videu popisujícím myšlenku projektu Forum.
Zázračný nizozemský model
Zřejmě nejrozvinutější systém pěstounské péče existuje v Nizozemsku. Kořeny má v 70. letech, kdy do země přicházely hlavně vietnamské děti. Dnes už tam je náhradní rodinná péče zakotvená i v legislativě. Nizozemsko je jedinou zemí, která nemá problém s nedostatkem pěstounských rodin, jak vyplývá z výzkumu Liedewij de Ruijter de Wildtové.
„Nidos je jediná organizace pro nezletilé bez doprovodu, která má k péči o ně zákonné oprávnění na základě soudního nařízení,“ popisuje Marjolein Groenová, projektová manažerka z nizozemské opatrovnické organizace Nidos. Do Česka přijela v rámci projektu Forum přednášet o nizozemském systému. „Nyní pracujeme s asi 1700 rodinami, přičemž je v nich umístěno přes 1340 dětí, z toho se až ze 65 % jedná o rodiny, k nimž děti mají nějaké vazby už z dřívějška,“ nastínila Groenová.
Nizozemský model totiž stojí do velké míry na etnických komunitách, které si berou do pěstounské péče děti pocházející ze stejných oblastí a stejného náboženského vyznání – často jsou to rodiny původem z Turecka nebo Maroka. Tyto rodiny nově příchozím lépe pomáhají zvládnout integraci, ale i příslušníci těchto rodin už musí být plně začleněni do společnosti. Jinak hrozí, že děti se na nové prostředí neadaptují tak, jak by měly. Proto musí všechny potenciální pěstounské skupiny projít jakýmsi vstupním „testem“, který prověří situaci v rodině.
Česká realita
Na Slovensku zadrželi 30 migrantů. Přijeli ilegálně ukrytí pod vagony vlaku |
„Na Kypru, v Chorvatsku, České republice, Řecku, Lotyšsku, Litvě, na Slovensku a ve Slovinsku by všechny děti, včetně nezletilých osob bez doprovodu, měly mít podle zákona právo na pěstounskou rodinu. V praxi k tomu ale nedochází. V těchto zemích pro ně není k dispozici žádný pěstounský systém,“ poznamenala de Wildtová.
  |
Ačkoliv česká legislativa upřednostňuje pěstounskou péči nad tou ústavní, starost o nezletilé cizince bez doprovodu přebírá Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), který je na základě soudního rozhodnutí posílá do ústavního zařízení. Tam pak v současné době končí téměř všechny děti, které do Česka přijdou bez rodičů či opatrovníka.
Putují většinou do Prahy, kde sídlí zařízení pro děti – cizince, to zřizuje ministerstvo školství. Právě zde je zajištěn diagnostický ústav i základní škola. Nabízí také ubytování studentům středních škol. Navíc od roku 2015 mají dospívající cizinci k dispozici tréninkový byt, kde se učí bez soustavné kontroly žít samostatně.
V posledních letech bývají děti zařazovány i do jiných českých zařízení. Pro cizince jsou vyčleněna místa ve výchovných ústavech v Klíčově v Praze 9, ve Višňovém, Sedleci-Prčicích a dětských domovech v Příbrami či Chanovicích.
„Od roku 2015 se snažíme, aby mohly nezletilé děti bez doprovodu přecházet do náhradní rodinné péče,“ vysvětluje ředitel pražské pobočky Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) Tomáš Knězek. Cílem projektu inspirovaného zahraniční praxí (třeba právě tou nizozemskou) je to, aby děti přednostně vyrůstaly v rodinách a jejich pobyt v ústavním zařízení byl omezený na minimum. Rodiny, které dětem budou nabízet domov, na to ovšem musí být vhodně připravené. Od spuštění iniciativy uběhly čtyři roky, ale zatím se stále nedaří děti umisťovat do rodin.
Problémy? Je jich celá řada
Jednou z překážek je nedostatek pěstounů. Podle nizozemského vzoru by bylo ideální oslovit etnické komunity. Těch je ale v Česku daleko méně. Povědomí o možnostech pěstounské péče by podle Knězka mělo být víc rozšířeno. To radí i Groenová, podle níž by se měly ale informace šířit především ústně, tedy mezi lidmi. Mediální kampaně totiž mají svá úskalí.
Propagační materiály s reálnými fotkami a jmény dětí jim mohou způsobit potíže. „Setkali jsme se s případem, kdy rodina dotyčného viděla v propagačním videu na sociálních sítích. Z toho usoudila, že se nezletilému daří dobře a nepotřebuje jejich podporu,“ řekla Groenová.
Pěstounství v Česku je problematické i z jiných důvodů než nedostatku zájemců. Hodně dětí cizinců bez doprovodu přichází, až když jim je patnáct a více. Integrace takto starých dětí není vůbec jednoduchá. Dospívající často upřednostňují ústavní péči.
O integraci do české kultury nemají zájem ale ani ti, kteří mají Česko jen jako „přestupní stanici“, protože směřují za příbuznými do jiné evropské země. „Je potřeba si uvědomit, že my jsme většinou byli tranzitní zemí, u nás se nikdo moc nezdržoval,“ říká Iva Pokorná, pracovnice OSPOD, která se v praxi často s takovými případy setkává.
Migranti z Afghánistánu, ilustrační foto.
OPU označuje jako další rizikové faktory vazby na podezřelé osoby nebo teroristické organizace. Problémem bývá také rozdělení sourozenců.
Hostitelé namísto pěstounů
„Teď je velký trend preferovat rodinnou péči před péčí ústavní. Jsou ale děti, které z nějakého důvodu do rodiny trvale nechtějí,“ uvádí Pokorná. Alternativou ke klasickému pěstounství může být systém takzvané hostitelské péče. Ten je vhodný zvláště u odrostlejších dětí. Hostitelé nezastupují rodiče, mají spíš roli „tety“ nebo „strýce“. Hostitelé musí na začátku absolvovat psychologické testy. „Takový člověk by měl být bezúhonný a zdravý, ověřují se také jeho morálně volní vlastnosti,“ vypočítává sociální pracovnice.
Vztah hostitele s dítětem není právně definován, o propuštění dítěte žádají z pozice osoby blízké. Nezletilí bydlí totiž stále v některém z ústavů, ale čas tráví i s hostiteli, takže mají lepší možnost proniknout do české kultury. V současnosti spolupracuje v Česku OPU se čtyřmi hostitelskými rodinami.
Osobní zkušenost s tímto konceptem má i Monika Veselská, sociální pracovnice Poradny pro integraci. Léta pracovala v pražském Zařízení pro děti – cizince jako dobrovolnice.
Její rodina poskytla hostitelskou péči nezletilému chlapci z Afriky. I přesto, že se po dosažení plnoletosti přestěhoval za příbuznými do Velké Británie, stále jsou spolu v kontaktu. „Chlapec dostal možnost navázat vztah s hostitelskou rodinou. To je důležité, protože mu to může pomoci s navazováním vztahů v budoucnosti,“ míní Veselská.
„Všechny děti, které jsem tam potkala, mají nějaké psychické zranění, které je bude nejspíš provázet celý život. Děti v Zařízení mají často traumata, což ovlivňuje způsob jejich myšlení. Traumata vedou i k problémům s pamětí, od čehož se odvíjí zhoršená schopnost učení. V důsledku to ovlivňuje všechny oblasti života,“ říká Veselská. Kromě odborné pomoci jim může ulehčit právě přítomnost někoho, jako je hostitel.
S Ivou Pokornou se shodují na tom, že děti v Česku, zejména ty mladší patnácti let, by měly dostat možnost využívat minimálně hostitelskou péči kombinovanou s tou ústavní. Zároveň je podle nich třeba ke každému dítěti přistupovat individuálně. „Každý osud dítěte je jiný, a nedá se to tedy paušalizovat. Je třeba zjistit, co dítěti může pomoct. Není podstatné zjišťovat proč přišly, ale je třeba zajistit, aby jim nebylo ublíženo ještě víc,“ uzavírá Pokorná.
